Stalo se v předchozích částech: Začal školní rok, hipogryf napadl Draca Malfoye, jeho otec se to dozvěděl, a místo aby skákal radostí, by nejradši někoho zadupal do země. Po fiasku z loňského roku je ale ministr se znovuposíláním Hagrida do Azkabanu opatrný. Dnes, v 18. Kapitole, už jsem pokročila do čtvrtého dne prvního týdne Potterova třetího ročníku.
"Opravdu se už cítíte na to, abyste opustil ošetřovnu?" zeptala jsem se spíše jen z povinnosti, protože si nedovedu představit, co by mu muselo být, aby tu musel zůstat. Poppy dokáže nechat narůst zmizelé kosti přes noc, jak jsme se přesvědčili v loňském školním roce na páně Potterově případu, takže mi to, že Malfoy mladší zůstal na ošetřovně od počátku týdne až do čtvrtka, přišlo poněkud přehnané. Na druhou stranu se ale jednalo o Malfoye, nikoli o Pottera. Malfoyovi, navzdory tomu, že Lucius už nebyl právoplatným členem správní rady, znamenali pro Bradavice nezanedbatelný finanční přísun. No, ne až tak pro Bradavice jako celek, ale pro Zmijozel každopádně.
Poppy na mě vrhla varovný pohled. Jako by mi chtěla říct "Jen mu ještě dávej možnost se rozmyslet". Protože ale na mně přece jen Severusova a Brumbálova přítomnost zanechala určitý vliv, okatě jsem to ignorovala, jako bych si ničeho nevšimla, ačkoli jí musel být jasný opak.
"Ano, paní profesorko, myslím, že už to zvládnu," zaskuhral ztrápeně odvážný bojovník a starostlivě si urovnal pásku, na níž měl zavěšenou již uzdravenou paži. Poppy protočila oči. Dracovi to ale neuniklo, a na rozdíl ode mě to nebyl ochoten ponechat bez náležité odezvy. "Můj otec-" spustil, takže jsem ho raději rychle vyprovodila na chodbu. O pohybech jeho otce jsem byla zpravena mnohem detailněji, než bych si kdy přála, a o jeho matce to platilo dvojnásob. Skoro abych se bála zavřít si okno, abych nepromeškala sovu přinášející dotaz, jak se daří jejímu synovi. Za jiných okolností by mi to nečinilo potíže, ovšem s mozkomory, kam oko dohlédlo, mě nonstop větrání až tak moc nelákalo. I když vědomí toho, že jsem zavřená v jedněch stěnách s vlkodlakem, mě pocitem klidu a míru taky nezaplavovalo. Zpražil mě pohledem, ale mlčel. Možná mě to mělo ztrestat, ale pro mě nikdy nebylo trestem, když se mnou někdo z trucu nemluvil.
"Je tohle opravdu nutné?" Období ticha skončilo na schodech do podsvětí. Do podzemí.
"Vaše matka mi kladla na srdce, ať vás nespouštím z očí."
Draco se nafoukl jako kterýkoli jiný třináctiletý kluk, jemuž právě oznámili, že bude mít chůvu. "Neskutečný," zavrčel a podvědomě se rozhlédl kolem sebe, jestli nenajde něco, do čeho by kopl. Já se v podobných chvílích koukala, kde je Norriska, ale ta kočka byla určitě telepatka, protože tohle byly jediné chvíle, kdy se nevyskytovala v dohledu.
"Mám vás doprovodit do vaší koleje a nechat vám tam poslat něco k-" podívala jsem se na hodinky, "-svačině?" Ať byl můj děda kdokoli, určitě byl komorník.
"Ne!" upřímně se zhrozil a klidněji potom dodal, že ještě neskončily lektvary, tak že se ještě zastaví tam. Pochybovačně jsem se podívala na ruku, kterou se mermomocí snažil vydávat za poraněnou takovým způsobem, že mu do konce večera asi upadne, a nic neříkala. Pro mě za mě, stejně mu nic není. Jak si ale chce udržet vzezření nemobilního a umírajícího člověka na Severusově hodině, to pro mě byla záhada.
"Weasleyi, nakrouhejte Malfoyovi jeho kořínky," ozval se do minuty, co za Dracem zapadly dveře učebny, Severusův hlas. Samozřejmě, Zmijozel si poradí. Jak jsem mohla zapomenout?
***
Rolanda dorazila na oběd bledá jako stěna. V první chvíli mě napadlo, že se Luciusovi podařilo zakázat v Bradavicích z bezpečnostních důvodů famfrpál, ale pak mě napadlo, že tolik štěstí asi mít nebudu, takže mě stejně za chvíli bude čekat povinné fandicí odpoledne a následná rýma. Posmutněle jsem vzdychla a preventivně si nalila horký čaj, zatímco Minerva se ujala iniciativy a začala z poletušky tahat, co se stalo. Moc jsem neposlouchala, protože mě nezajímalo, kam si zadřela třísku nebo kolik košťat se přes prázdniny proměnilo v prach. Ignorace mě opustila, když z Rolandy vypadlo, že ve sborovně je něco strašného. Ujistila jsem se, že Severus sedí na svém místě. Lupin dokonce ani neměl své dny, v tom jsem si udržovala přehled. Tak že by Hagrid přesunul Chloupka někam, kde to bude dle jeho soudu bezpečnější?
"Och, ten bubák, ano," pokývala Minerva hlavou, jako by byla ta nejsamozřejmější věc na světě, že ve sborovně máme bubáka. Možná proto tam tak málo chodím.
"Doufám, že jste ho nevyplašila," upřímně se zděsil Lupin.
"Vypadám, že z nás dvou jsem to byla já, kdo někoho vyděsil?" Lupin mohl děkovat Merlinovi, že mezi ním a Rolandou sedělo několik lidí.
"Sháníte si přátele, profesore?" "usmál" se na něj Severus. Jsem ráda, že na mě se neusmívá. Alespoň ne tak často. Bubáka jsme měli - oni měli - ve sborovně od včerejšího odpoledne. Nějak se tam vyskytl a Lupin si ho tam od té doby opatroval a nikomu nedovolil, aby ho odsud vyprovodil. Po dlouhé době se tak přihodilo, že se klevetnický kroužek musel přestěhovat k Minervě. Nebo kam si to vlastně přesunuli operační základnu. Mě a Severuse se to nijak zvlášť nedotklo. Já byla zalezlá ve svých komnatách a u Severuse jsem předpokládala totéž.
"Ne, ale děkuji za zájem, profesore," odvětil Lupin. Zajímavé, jak se těm dvěma podařilo během pár dnů vytvořit z akademického titulu nadávku. Jestli mi Severus někdy řekne "profesorko", osolím mu kafe. Nebo mu vyliju ty jeho sklenice s naloženýma očima krys, ropuch a čertvíčeho do postele - a hezky v abecedním pořadí.
"Jak dlouho to tam má být?" dostala ze sebe Rolanda po několika hlubokých doušcích černé kávy.
"Dnes odpoledne tam chci vzít třetí ročník na praktickou ukázku-"
"Třetí ročník?" skočil mu do řeči Snape. "Pottera?"
"Je v tom problém?"
Velmistr zavrtěl hlavou. "V žádném případě. Jen se ujišťuju."
Lupin si ho chvíli podezřívavě měřil, ale zřejmě v jeho dotazu neshledal nic extra závadného, protože se s jeho vysvětlením nakonec spokojil. "Dobře," promluvil nakonec opatrně. "Nebude vám tedy vadit pohlídat ho tam, než tam přivedu třídu? Podle rozvrhu máte v tu dobu volno."
"Já ti nebudu hlídat-" spustil Severus a namířil na domestikovaného vlkodlaka vidličku. Bezděčně jsem se zaklonila ve své židli, abych to nebyla nakonec já, v jejímž těle příbor skončí.
"Severusi," zasáhl Brumbál. Jmenovaný po něm hněvivě loupl očima.
"Nabídla bych ti, že ti budu dělat společnost, ale učím," vmísila jsem se do hovoru.
"Neučíš," opravil mě Severus.
Nasadila jsem udivený výraz. "Ne? V tom případě beru svou neuváženou poznámku zpět."
Filius vydal jakýsi prapodivný zvuk. Jako by mu mělo nosem vyletět ven něco, co před chvílí dostal do sebe ústy. Zřejmě mu došlo, že plánujeme zavřít do jedné místnosti Severuse a bubáka a čekat, kdo tam vydrží déle, přičemž Severus ho nebude smět zneškodnit.
"Sázím deset galeonů na Severuse," šeptla mi do ucha Charity, když jsme se rozcházeli od stolu ke svým odpoledním povinnostem.
