Paccia Domna: března 2012

sobota 31. března 2012

Jen tak XLII

hp mix

středa 28. března 2012

Tereza Benešová: Gjorkové - Tajemství minulosti

Protože se nám kvapem blíží duben a s ním i oficiální vydání Gjorků, pokusím se tu lehce shrnout, co to sem vlastně pořád hážu a proč.

Když mě Tereza Benešová alias Colleen někdy na podzim přes fb oslovila, jestli bych si nepřečetla její příběh a neřekla jí svůj názor, v první chvíli mi docela zatrnulo. Jednak jsem nikdy nic takového nedělala (navíc, co mě nebaví, číst nevydržím, když nemusím), jednak jsem se bála nějaké romance (já a romantika jsme si nikdy moc nesedly). Jak jste si ale nemohli nevšimnout, nakonec jsem svolila (no, dlouho to mé rozhodování netrvalo) a román přečetla (i když je mi jasné, že mě asi autorka musela chvílemi nesnášet, jen mi to nechtěla říct :D). Jak to s ním dopadlo, jsem vykecala již nad perexem a v pár oznamech před tímto článkem.

Nepokouším se tu o nějakou recenzi, takže pro jistotu předem varuju. Jednak to neumím, jednak jsem příliš líná, abych se to snažila naučit a pilovala svůj sloh. Jinými slovy - sorry, prostě jsem líná a vím to.

Gjorkové jsou příběhem spíše pro mladší čtenáře, ale co vám mám povídat - mně bude třicet a od třeťáku na uni spokojeně žiju s Harrym Potterem… Teď už nostalgicky, ale spolu jsme furt. Hlavní hrdinka Nefas oslaví na začátku knihy dvanácté narozeniny, takže tady je zhruba i věk cílové skupiny čtenářů, ale jak už jsem říkala, limitující to není.

Hned na počátku příběhu narazíme na pár míst, která zřejmě budou rozhodující, zda čtenář bude ve čtení pokračovat nebo to vzdá. V úvodní scéně jsme svědky okamžiku, které odstartuje celý Nefasin příběh - smrt její matky a muže, který za svůj život opravdu nelenil a spískal celou tu lapálii, která měla vliv i na současné gjorkské společenství a jeho sociální rozvrstvení. Jako generace postižená Potterem se prostě nevyhneme paralelám - a já je tady nechci zamlčovat. Není to kritika nebo výtka, prostě se tomu jenom nevyhneme - a nejen tady. Ruku na srdce - kdo jste nostalgicky nevzdychli, když jste viděli Ženu v černém a Daniel Radcliffe nastoupil do vlaku, že Harry Potter jede zpět do Bradavic? A co má ten film společného s Potterem? Jen ten Bradavický expres. Jako jsou herci z HP postiženi tím, že budou dlouho ztotožňováni se svými rolemi, tak jsou všichni autoři, co usadí svou knihu do školy, nevyhnutelně prokleti srovnáním s Rowlingovou - prostě je to notoricky známé a v mládeži zakořeněné.

Další věc, při které jsem se během prvního čtení trošku kroutila, byla přítomnost upírů, kterým byla malá Nefas svěřená do péče. Než jsem se ale stihla zděsit, že mé nejhorší noční můry se naplnily a já držím v rukou křížence mezi Potterem a Twilight, byl tenhle pocit pryč. Nejen že autorka upíry nerozsvítila a neudělala z nich jakési nadlidi bojující se svou přirozeností a trpící tím, že nemají duši a když potkají holku, chtějí ji vycucnout, ale popsala je jako naprosto normální bytosti, které jsou, čím jsou - a díkybohu to pořád neřeší a neobtěžují čtenáře pseudofilozofickými a morálními kydy. Prostě svébytná skupina "lidí", která se nesnaží být něčím, čím není. (A NETRPÍ!) A v podstatě i uzavřená, takže vpád nějakého cizáckého mrňouse vyřeší po svém - strpí ho sice po nezbytně nutnou dobu (navíc z dobroty srdce to taky nedělají), ale dokud mrňous neobjeví, že se od "svých" lidí v pár nepodstatných věcech liší (nevadí jí sluníčko, nemá chuť na krvavé a ve sprše jí rostou žábry), ani je nenapadne ji na tuto skutečnost upozornit - a když si toho Nefas všimne a vyžaduje odpovědi, zase to vyřeší po svém - sdělí jí pravdu a přestanou trpět "přehnanými" ohledy. Úderem dvanáctých narozenin Nefas tento "hřejivý domov" opouští a vrací se ke svým pod vodu. Tady se my potterofilové nevyhneme dalšímu srovnání - Nefas opouští ostrov v doprovodu své budoucí učitelky, její národ umí čarovat, procházíme s ní podmořské město, kupujeme hůlku, wirgamu, a je nám "vnucen" jedovatý mazlíček - a potkáme dalšího učitele, na kterého jsme ve svých dvanácti náležitě drzí. Taky zjistíme, že škola je rozdělená do tří vesnic, z nichž dvě spolupracují a se třetí se nikdo nebaví, protože to byla právě ona, kdo podporoval toho neřáda, co to schytal hned na začátku. Na druhou stranu - pokud pošleme děcko z jednoho prostředí do prostředí jiného, moc na výběr stejně nemáme a podobné paralely tam asi najdeme vždycky (do místa, kde panuje všeobecná harmonie, nás nikdy autor nepošle, a pokud jde náš špunt do školy, tak si věci opatřit musí, ať se budeme stavit na hlavu, jak chceme - pokud škola nemá rozvinutý opravdu štědrý sponzoring a o všechno se finančně nepostará sama - což by sice bylo fajn, ale je to dost těžká utopie).

Na tomto místě bych se zeptala - hádejte, kam to Nefas zařadilo? Ano, přesně tam, jen aby to hned na začátku neměla příliš jednoduché. A jakmile se roznese, kde to vlastně dosud vyrůstala, nejen že se s ní nechtějí bavit ostatní vsi, ale ani její vlastní vesnice z ní není příliš nadšená, takže žádný spasitel, který se odněkud vynořil, aby se ujal svého trůnu, se nekoná. Žádná vyvolená, dost často spíše máme pocit, že Nefas všichni chápou jako osinu v zadku a byli by nejraději, kdyby ji upíři za těch dvanáct let, co o ní nikdo neměl ani šajnu, vycucli. Na Nefas čeká odmítání, šikana a fyzické útoky, což samo sebou vede k tomu, že by z místa zaslíbeného nejradši vzala roha. Kamkoli. Nakonec si ale i ona najde přátele - bohužel ne ve své vesnici, takže se ani tohle neobejde bez problémů.

Zde nám ale paralely končí - a ačkoli jsem na to vyplýtvala většinu textu, všechno se odehraje již na začátku příběhu, který dále pokračuje svou vlastní cestou. Nefas začne pátrat po své rodině a důvodu, proč ji vlastní lid vykopl úplně pryč ze svého světa a ani se jí nikdo neobtěžoval nic vysvětlit, dozvídá se pozadí nevraživých postojů vůči své vsi (kam by na základě příbuzenství vlastně ani patřit neměla, což je docela pech) a objevuje, že na světě není zas až tak sama, jak si myslela - ovšem místo hřejivé uklidňující náruče z toho spíše kouká obrovský závazek, který se Nefas rozhodne přijmout za svůj a tím se uvrtá do spousty trablů, které jí v konečném důsledku mohou přinést trable ještě větší. Riskovat je totiž sice dobrodružné a na první pohled vzrušující, ale kdyby ji vyloučili, tak mezi "svými" nemá kam jít a upírstvo ji zpět s otevřenou náručí nepřijme ani náhodou. Navíc její pátrání se neobejde bez důkladného studia (ano, musí si to vystudovat sama, nikdo vševědoucí jí to neřekne) ročenek a překladů latinské bichle, kde jí sice někdo založil, na co by se měla zaměřit, jenže to by to na začátku nesměla vysypat, že? Nefas prostě není jako Harry Potter, který se Skrkem juniorem nechá jako beránek dovést až na hřbitov k Voldemortovi, Nefas každé dobré duši vodění za ručičku pěkně ztíží. To mají Gjorkové z toho, že nevedou nalepovací papírky.

Velmi mile mě v příběhu překvapila postava Sebastiana - kolik znáte knih pro děti a mládež, kde vystupuje někdo, kdo není duševně v pořádku? Teď myslím opravdu duševní zdraví, ne to, že se chová jako idiot, těch známe víc než dost.

Také bych vyzdvihla autorčin vypravěčský styl. Nezdržuje se nikde dlouhými popisy, které vás nezajímají, nezdržuje odbočkami, které nikam nevedou, co potěšilo i mě jako starší čtenářku - neruší pubertálními projevy zamilovanosti hlavní hrdinky (ach ano, nejedná se o další z řady dnes tak populárních romancí, jejichž děj by se dal shrnout jako "ach, dosaďte-jméno-kluka"), nevyžívá se v pseudofilozofických řečech o těžkém údělu kohokoli… Píše k věci, svižně, čtivě, s humorem a v jejím světě se za chvíli cítíte jako doma - a nejen proto, že byste po knize sáhli z jakési nostalgie po Harrym, kterou ve vás může vyvolat začátek. Autorka dokáže zaujmout sama o sobě, a jakmile za Nefas zaklapne branka Praye, vyrazí vlastní cestou a drží se na ní velmi solidně. Bylo by tedy trošku nefér odkazovat zde pouze na podobnosti s HP a vytýkat je, i když si jich povšimneme. Obdobné paralely najdeme téměř ve všem, kdy jste vzali do ruky něco, kde byste si u nějaké pasáže neřekli "ha, déja vu"? Důležité je, že pro autorku jsou jen východiskem k vlastnímu příběhu a nepokouší se jen kopírovat právě dobíhající fenomén a přiživit se na něm. Na někoho mohou působit rušivě, připouštím (těm bych ještě jednou vzkázala, že jsou jen u počátku), někomu mohou přijít milé, hřejivé - a vyvolají právě ono nostalgické povzdechnutí. V každém případě má ale Nefas svůj vlastní potenciál, své kouzlo, čte se rychle a nabízí vlastní svébytný svět. Na prvotinu dobré, ne? A ještě vznikla v českých vodách. :)

Blog autorky: http://colleenuw.blog.cz/

Odkazy na další ohlasy najdete v dřívějším článku. Kdyžtak budu průběžně doplňovat.

úterý 27. března 2012

Jen tak XLI

hp mix 41

drsní muži u táborového ohně

nedivila bych se...

Vidím... a ještě ten výraz :D

Tenhle nemá chybu. Někdo ještě bude Severuse bude proklínat, až ho zprovodí ze světa...

co dělali smrtijedi celý rok, co harry potter stanoval...

dobby v natáčecí pauze

nebezpěčí propojení mysli s Voldemortem

něco pro autorky ff :D

harry koukal o prázdninách na CSI :D

Pozvánka

Milé a milí,

v úterý 10. dubna jste všichni zváni na akci "Uvedení do NEBE" knihy Martina Patřičného: Jako v nebi (současně probíhá výstava Jak se dělá kniha). Sice fajn, ale proto to sem nepíšu.

Současně totiž proběhne i prezentace knihy Gjorkové - Tajemství minulosti od Terezy Benešové.

A abych nikoho nediskriminovala, tak i prezentace knihy Ireny Řešátkové a Ivety Kalinové: Vyprávění Anežky a Jeníka.

Vše samozřejmě spojené s autogramiádou a besedou s autory.
Takže pokud budete poblíž, tak 10. 4. 2012 v 16.00 hodin v Paláci knih LUXOR, Václavské nám. 41, Praha 1.
Hosté: Zora Jandová , Josef Duben ,Vráťa Ebr, Jiří Halberštát.

Samozřejmě, že já jsem v Praze hned o den vedle! K vzteku už!

První ohlasy na Gjorky najdete zde a zde, blog autorky s prvními kapitolami zde.

neděle 25. března 2012

9. kapitola Pád 3 9

Trošku jsem si naběhla s těmi Anděly, teď mi to kvůli tomu odmítlo vít devátou kapitolu Pádu. Omlouvám se, že tak pozdě - a navíc vcelku o ničem, ale snad vás potěší, že tímto končím s létem. Víceméně. Uvědomuju si, že tu zase vznikla prodleva, věci se mají tak, že jsem se (mimo té zpropadené školy) pustila do něčeho svého vlastního (=nepotterovského) a nějak mi nešlo pořádně přepnout.

Ano! Konečně! Celé dopoledne jsem strávila v posteli s knihou, zatímco mi za oknem řvali ptáci. Taky mám zatrpaslíkovanou zahrádku, ale nijak mi to nevadí, protože z toho, co jsem tam chtěla pěstovat já, tam nic nezůstalo, a to, co tam nasadil Narby, mě nevzrušuje. Damien se po dřívějších zkušenostech záhonům vyhýbá obrovským obloukem a Rufuse naštěstí ještě nenapadlo si nějakého trpaslíka ulovit a přinést domů.

Vliv mudlovské techniky na rozvoj kouzelnické společnosti. Docela revoluční dílko, protože většinou mudly nereflektujeme a tváříme se, že pocházejí z jiné planety, kam by je taky polovina kouzelníků zase nejradši odeslala nazpět. S velkou částí poznatků se mi příčilo souhlasit, ale autor si to uměl hezky obhajovat. Dokonce tak dobře, že člověku občas dost dlouho trvalo, co za blábol to vlastně čte. Připomnělo mi to pár prací, co jsem opravovala bývalému pátému ročníku. Tam byli podobní umělci. Severus je hodnotí téčkem. Tradičně.

Minulý týden jsem poznala Lukovy rodiče a trošku zkorigovala své dosavadní závěry. Pokud jsem dosud někdy náhodou uvažovala o své matce jako o obrovské dohazovačce, všechno beru zpět, paní Parkerová ji strčí do kapsy. Hned ve dveřích jsem byla podrobena výslechu, div že jsem nedostala dotazník, takže jsem nakonec Lucasovi (stále ve dveřích) konsternovaně odevzdala klíčky od auta s tím, že mi je nemusí vracet a ať se baví. Vypadal dost chápavě. Trošku to nastolilo otázky, proč jsem vlastně byla podrobena tomuto setkání - pomineme-li fakt, že jsem byla tak pitomá a kývla na to (za zády s Brumbálem, Lupinem a Severusem bych ale odkývala cokoli). Buďto podle jeho názoru náš vztah pokročil někam, kde to snesu (ani omylem!), nebo se náš vztah neubírá tímto směrem, a tudíž by mě to nemělo rozházet (doufám), nebo se mě chce zbavit (no počkej, chlapečku!).

Možná bych jindy reagovala jinak, ale Severus mi docela nasadil brouka do hlavy s tou svou poznámkou, jak vlastně účinkuje celá ta záležitost ohledně vlkodlactví, takže jsou mé nervy asi odhalenější a citlivější, než by měly být. Sice je mi jasné, že se jenom kolegiálně snaží, abych nemohla celé prázdniny v klidu zavřít oči, ale přece jen to blikající "co kdyby" se už v hlavě usídlilo. Vážně by mě zajímalo, co jsem mu kdy udělala. Nebo jestli je to jen jeho způsob komunikace. Ono na jednu stranu je sice fajn vědět "vlkodlakem se stanete po kousnutí od dalšího vlkodlaka", jenže definoval někde někdo hloubku kousnutí? Samozřejmě, když vám zuby prošly rukou skrz naskrz, máte to jasné, ale co kdyby vám ruku ukousl? Nezabrání se amputací napadané končetiny přeměně? A co když o vás jen zavadí zubem? Uvědomuju si, že to zní jako dost hloupé otázky, ale ráda bych si o jejich stupiditě promluvila s nějakým posmívačem, až se do podobné situace dostane. Zdůvodnění "všude je to psáno" není zrovna nejpovzbudivější, když zjistíte, že napsáno to bylo jednou - a pak se to jen přepisovalo a odkazovalo na zdroj. Takhle už se toho psalo… A vysvětlení "to je přece magie" mě jako čarodějku neuspokojuje a neuklidňuje o nic víc. Magie je spolehlivá jako všechno ostatní - vůbec.

Doufala jsem, že to prvním úplňkem skončí a já si konečně vydechnu! Proč mě Severus tak nenávidí? Copak ještě není zažehnáno nebezpečí, že skončím jako něco, co se honí za vlastním ocasem? A ještě kvůli Nebelvíru! S tou kolejí jsou jenom problémy. Zbavit se Nebelvíru, Bradavice budou vzkvétat. Zmijozel je přirozeně soutěživý a ambiciózní, Havraspár má nastudovaný dokonce i školní řád a Mrzimor v ničem nepřekáží. Nebelvír akorát nosí smůlu.

Jestli s tím Severus nepřestane, zatáhnu mu do kabinetu prvního bystrozora, o kterého na bradavických pozemcích zakopnu, a uvidíme, kdo se bude smát poslední. Pokud se totiž nestane zázrak, jejich přítomnosti na hradě opravdu ušetřeni nebudeme. Přece jen jsem poslechla Brumbála (dávám přednost vyjádření "nechala se inspirovat") a poctila svou návštěvou všemi milovaného bývalého smrtijeda z donucení. Byla to snad má třetí návštěva v sídle Malfoyových. Možná čtvrtá, nevím přesně. Pouze si pamatuju, že když jsem tam šla poprvé, odnikud se přiřítil mrňavý Draco a Cissa na mě zařvala, ať ho chytím. Aniž bych tušila, která bije, automaticky jsem poslechla a uchopila letící škvrně do natažených rukou. Jakožto vyloženě mateřský typ jsem to držela co nejdál od sebe a oba jsme na sebe koukali dost vykuleně. To bylo poprvé a naposled, co jsem zažila Cissu, aby ji zchvátil opravdový záchvat smíchu. Potom mi ho vzala, nacpala mu do pusy lžičku rybího tuku a pustila ho na svobodu. To už nikam neutíkal. Nevím, jestli si to pamatuje, ale od té chvíle mě neměl rád.

I tentokrát na mě spustila, sotva jsem o sobě dala vědět. "Jdeš jako na zavolanou! Víš, co toho trolla napadlo? Chce do Bradavic nasadit mozkomory! Mozkomory!" Její hlas vyskočil o oktávu výš a mé srdce pokleslo. Tohle vypadalo špatně. "Do Bradavic! Nechtěla jsem Draca posílat do Kruvalu, že tady je to bezpečnější a civilizovanější, a on si přijde s mozkomory! Co když se mu něco stane?"

Zírala jsem na ni. Němě. Neměla jsem co k tomu dodat. Pokud se Cissa nachází v takovémhle rozpoložení, už o tom musela hovořit i se svým manželem. Dost podrobně. A pokud v tomhle rozpoložení setrvává, Lucius zřejmě moc nezmůže. Jsme v háji. Mozkomoři, bystrozoři, za chvíli ještě budeme mít ve škole nasazené lidi přímo z ministerstva.

Ztratila jsem pevnou půdu pod nohama. Co jsem čekala? Vážně jsem si myslela, že by Lucius o něčem podobném nevěděl, když obletuje ministra jak můra plamen svíčky? A pokud ho nepřesvědčí Cissa, co zmůžu já?

Dívaly jsme se s Cissou na sebe a oběma nám v tu chvíli bylo jasné, že obě víme, že tuhle bitvu jsme prohrály už předem. Pokud nevyrazím na ministerstvo a nepoužiju svůj šarm na ministra a všechny, co za tenhle nesmysl zodpovídají, nic se nezmění - a tahle možnost byla čistě hypotetická, protože to bych si mohla rovnou zarezervovat hezkou celu v Azkabanu s vyhlídkou na oceán. A protože z těchto situací je jediné východisko, skončila jsem už během odpoledne U Prasečí hlavy. Původně jsem sem chtěla zaskočit až navečer a konfrontovat Aberfortha se svými fotografickými nálezy (Uvědomuju si, že stejně dobře jsem se mohla zeptat i druhého Brumbála, když už mi seděl v obýváku, ale ten ať si vede to své tajné soukromé pátrání sám. Já ho v ničem podporovat nebudu.), ale nakonec jsem čekací dobu zkrátila. Nemělo smysl zdržovat se na Malfoy Manor. Aspoň jsme obnovili křehký mír, když už nic jiného.

Návštěva Aberfortha proběhla v duchu celého dne. K ničemu. Prohlédl fotografii mé babičky ve společnosti dvou mladíků a jakési dívčiny. Chvilku na mě koukal trošku překvapeně, přece jen s podobnými věcmi jsem se tady objevila poprvé, ale potom zapojil mozkové buňky a mobilizoval paměť. Dostala jsem jména. Ti dva světlovlasí, které jsem považovala za sourozence, se krátce na to vzali a přestěhovali někam na jih Anglie. Příbuzní samosebou nebyli. Zbývající tmavovlasý mladík, co držel mladičkou babičku kolem ramen, žil celý život v Godrikově Dole. Zemřel asi před patnácti lety. Všichni byli mudlové.

No, proč ne. Čekala jsem něco… horšího, zamotanějšího… Nevím, prostě… nějaké strašlivé tajemství. Celé dětství jsem konstruovala jeden děsivější scénář vedle druhého - a řešení je nakonec tak banální, že skoro ani nestojí za zmínku. Kvůli tomuhle všichni tolik nadělali? Chtěla bych být u toho, až to zjistí Brumbál. Odhalení století. Aby si to dostatečně užil, požádala jsem Aberfortha, ať se o tom před svým bratrem nezmiňuje. Trochu nošení dříví do lesa, když spolu stejně mluví akorát tak jednou za uherský rok, ale jistota je jistota.

Zaklapla jsem Mudlovskou techniku a chvíli si prostě jen snažila užívat paprsky slunce na tváři. Moc mi to nešlo. Takové krásné léto, a já z něj díky Severusovi ani nemám radost. Náš vztah měl zůstat na úrovni "nechci vědět, že existuješ, tak mi nelez na oči", jakmile jsme zjistili, že spolu dokážeme i promluvit, období klidu a míru skončilo. Buď kvůli němu nespím, protože do mě leje své alchymistické experimenty, nebo kvůli němu nespím, že pod vlivem Nebelvíru zarostu chlupama, potáhne mi z tlamy a naroste mi oháňka. Vlastně to celé spískal Brumbál. Nikdy dřív jsem si to tak jasně neuvědomila, ale v podstatě téměř za všechno v mém životě mohl Brumbál. Zoufale potřebuju změnu společnosti.

Jenže jiná společnost se mi důsledně vyhýbá. Třeba taková Gloria, která mi před prázdninami slíbila, že mi konečně vysvětlí, co to vlastně její rodina má s přívrženci Toho, jehož nesmíme jmenovat, se od té doby neukázala a ani o sobě nedala vědět. Nedostala jsem dokonce ani kratičkou zprávu od Val, jak je na tom Zlatoslav… Možná bych měla vyrazit k Mungovi. Ale nechci ho tak vidět, stín sebe sama, netušícího, kdo je, kde je, proč tam je. Odklizený a uklizený. A to pořád ještě dopadl líp než jeho předchůdce. Měli bychom dostávat rizikové příplatky. Nebo si projít praxí u Pána zla jako Severus, protože tahle škola života evidentně funguje. Možná bychom mohli na tento rok rozjet ohledně Remuse Lupina malou sázku…