Slepovala jsem desky k jedné knize, kterou jsem nedávno získala, a narazila na jednu báseň. Přepsala jsem ji sem, třeba se bude líbit.
Karel Mašek
Chci umřít v bouři!
Jde život, jde, a člověk netuší,
jak ve všední jej svoje pouta svírá,
a náhle cítí smutek na duši
a na svou cestu zdiven zpátky zírá.
Kde je ten čas, kdy plný smělých dum
šel do světa a vítězstvím byl jistý,
kdy vzdory hlásal zemi, nebesům,
a bytí své chtěl zapsat v dějin listy?
A cestou na duši mu padl prach
a umdlení mu ochromilo touhy,
už pozbyl síly ve svých myšlenkách,
jen upomínek zůstal herbář pouhý.
Co naděj dnes? To pouze vratký pýr,
a jednotvárná cesta k cíli kyne...
ó nechci odříkání klid a mír -
chci umřít v bouři, jak strom bleskem hyne!
Chci stát jak on, ve vichru nejtužším,
jenž list mu rve a z kořenů jej páčí,
dnů zašlých stesk v něm navždy ohluším
i poslední vzlyk, smrt svede-li mne k pláči.
Ten vzdorný zápas marný bude, vím,
blesk rázem skončí komedii moji -
však volným být chci v dechu posledním,
chci umřít v bouři, umříti chci v boji!