5. kapitola

Předposlední. Do konce týdne již bude konec.

---

James se neptal, ale Elizabeth věděla, jak moc mu její prosba vrtá hlavou. Aby taky ne. Koho by takové přání nezaskočilo. Odjeďme na čas někam pryč ze země. Tohle bylo něco jiného než nová stěna do obýváku. Dlouho se na ni díval a přemýšlel, zda to myslí vážně, co ji k tomu vede, a čekal na sebemenší vysvětlení, Liz ale mlčela a úporně hleděla na špičky svých bot, jen aby se nemusela setkat s jeho očima. Bylo jí jedno, jaké teorie si kvůli tomu vymyslí, bylo jí jedno, jestli si způsobí problémy v práci. Rozhodla se z minuty na minutu a byla si tím rozhodnutím jistá jako máločím ve svém životě. Museli odsud pryč, na čas opustit toto město, tuto zem, odjet někam, kde je nikdo nebude hledat. Na místo, s nímž je nic nepojí. Smrtijedi ani žádní jiní kouzelníci určitě nebudou procházet seznamy cestujících cestovních kanceláří.

Hned další den se pustila do balení. James usmlouval v práci volno již od konce týdne. Placené či neplacené, to Elizabeth nevěděla, a bylo jí to jedno. Celé dopoledne strávila nad stránkami cestovek a hledala vhodnou destinaci. Přemísťování strhávalo rozdíly mezi vzdálenostmi, takže vzdálenost nebyla rozhodující. Přemýšlela, kde by je nikdo nehledal, kde by je nikdo nenapadl. Z tohoto úhlu pohledu svět ještě nikdy nezkoumala. Děsilo ji, jak obtížné bylo nalézt bezpečné místo. Ne-li přímo nemožné. Odlehlá místa byla sice neosídlená a nehrozilo prozrazení, ale v případě napadení neměli šanci. Osídlená či veřejná místa sice nabízela zdánlivé bezpečí davu, ale mudlové jednak pro čaroděje nepředstavovali hrozbu, jednak bylo jednoduché se jich zbavit. Tak či tak.

Kolem poledne již to nedokázala vydržet. Dům jako by se kolem ní svíral. Tohle byl pocit, jaký neznala. Jejich dům pro ni vždy představoval oázu klidu, míru a bezpečí. Místo, kde začala znovu, bez té obtížné koule u nohy. Takhle se cítila v domě, který svým domovem přestala nazývat už dávno. Už tehdy, když tam ještě žila. V domě, který dnes jistě obývali noví lidé, s nimiž neměla nic společného. Snad jim přinesl radost. Nebo mohl být zbořen, to je jedno. Nestarala se o to, co se s ním stalo. Ještě před otcovou smrtí ho nadobro opustila, pevně rozhodnutá nikdy se nevrátit. Nebylo nic, co by ji k té hromadě kamení vázalo. Všechny radostné vzpomínky patřily minulosti a byly překryté množstvím takových, které by nejraději vymazala. Aby unikla svíravým pocitům, vzala děti na malou procházku. Kočár nechala doma, vždyť šli jen po ulici, nikam daleko. Jen ať se proběhnou. Ten kousek ucupitají.

Billy bouřlivě protestoval proti teplé bundičce, do které ho chtěla navléknout, ale nakonec stejně podlehl. Amanda a Sarah se nechaly obléct bez protestů. Ačkoli dívky vypadaly jedna jako druhá, Elizabeth nikdy moc nepochopila nutkání rodičů oblékat dvojčata identicky.

Když za sebou zamkla dveře, pozorně se rozhlédla po ulici. Nikde nebylo nic neobvyklého. Ani to pohublé děvče nikde nezahlédla. Ušklíbla se nad svou paranoiou. Zřejmě bude ve škole. Už aby odjeli, konečně snad nebude mít nervy tak napjaté.

Děvčata vyběhla po ulici nahoru, Elizabeth s Billym je následovali. Musela obdivovat, jakou rychlost dokážou vyvinout se svýma kratičkýma nožičkama. Billy ji držel za ruku a rozpustile s ní mával. Bylo krásně a ona tuhle procházku potřebovala snad více než její děti. Potřebovala nasát čerstvý vzduch a vyčistit si hlavu. Umínila si, že si pro jistotu s sebou vezme i darovanou hůlku. Co kdyby. Nějaká zaklínadla přece stále umí… Magie se nezapomíná, bohužel.

"Liz? Liz!" zavolala na ni Marnie ze zahrady a Elizabeth jí bezmyšlenkovitě kývla na pozdrav. Pak si uvědomila, že Marnie není sama. Přes keře zahlédla ještě jakéhosi neznámého muže. Mohlo mu táhnout tak na čtyřicítku, byl oblečen naprosto všedně, žádný vzorový elegán v nejdražším obleku, ale nebylo možno mu upřít styl. Vlasy, o něco delší než Liz pokládala za optimum, měl upravené, a když na ni Marnie zavolala, podíval se krátce jejím směrem. Musela sama sebe v duchu pokárat za vlnu emocí a paranoii, které v ní tenhle neznámý vyvolal. Smrtijed by se přece nevybavoval s mudlou. Vysvětlení mužovy přítomnosti přišlo vzápětí od Marnie.

"Nevíš, kde tady bydlí nějací Brownovi?"

Liz se zastavila a zapřemýšlela, jestli vůbec nějaké Brownovy zná. Nakonec jen zavrtěla hlavou a Marnie pokrčila omluvně rameny. "Tak lituju, ale asi vám nepomohu. Zkuste to o pár ulic vedle, třeba budete mít víc štěstí," povzbudivě se na muže usmála a on zdvořile poděkoval.

Když opustil Marniinu zahradu, krátce kývl Elizabeth na pozdrav a vydal se ulicí dolů. Ohlédla se za ním. Ani se neotočil, pomalu se od nich vzdaloval, jen čas od času přečetl jméno na nějakém zvonku, snad v naději, že najde hledanou rodinu.

"Nezajdeš na kafe?" zvala ji Marnie. "Děti, nedáte si čerstvé sušenky? Právě jsem je dopekla," lákala její ratolesti, takže Elizabeth ani neměla jinou volbu, protože děti se ihned rozběhly k brance. Dokonce i Billy pustil její ruku a dohonil své sestry.

"Ráda," souhlasila Liz a povzdychla si, protože děti už byly dávno v zahradě.

***

Rychle překontrolovala seznam věcí. Snad měla zabaleno vše. A pokud ne, těch pár věcí se dobalí na místě. Cítila na sobě Jamesův zpytavý pohled, takže tím usilovněji studovala svůj naškrábaný seznam, aby se na něj nemusela podívat. Nikdy nelitovala svého odchodu a toho, že se vzdala magie. I teď by udělala totéž. Ale byla, co byla, to nemohla ignorovat. A její krev teď ohrožovala jediné lidi, na kterých jí záleželo. A dokonce z několika stran. Nemohla se tvářit pyšně a ignorovat, co se dělo. Stála si za svým rozhodnutím, ale musela učinit tenhle ústupek. Život její rodiny byl důležitější než její pýcha a osobní přesvědčení.

"Opravdu chceš jet už zítra?"

"Odpoledne mají volný let, tak proč to nevyužít. Alespoň si všichni konečně odpočineme."

"Samozřejmě," odtušil nic neříkajícím tónem a vyšel z místnosti. Tiše si povzdechly a ještě jednou přelétla seznam. Na nic důležitého nezapomněla. Nic nebylo důležité. Tohle vždycky uměla skvěle, organizovat věci.

Když jejího otce odvezli ke sv. Mungovi, bylo jí jasné, že se do domu již nikdy nevrátí. Vybrala všechny peníze, co měli u Gringottových, zaplatila zdravotnické výlohy na několik příštích let a pro jistotu založila další konto, z něhož se mělo financovat případné další léčení. Zničila všechny fotografie a rodinné záznamy, co doma měli, a prodala dům. Když řez, tak zásadní. Zprvu párkrát k Mungovi vyrazila, ale nikdy ty zatracené dveře od pokoje neotevřela. Jednou k nim došla, ale neměla sílu… Ani na pohřeb nešla. Pro ni byl mrtvý už dávno a už dávno ho oplakala a rozloučila se s ním. I ji přece matčina smrt zdrtila, ale propadnout kvůli tomu černé magii a zbytečným pokusům o udržení jakési iluze, že se nic nezměnilo? Zpočátku se pokoušela mu pomoci, zkoušela s ním hovořit, ale den ode dne to bylo horší a horší, až…

Vyčítala si tehdy svou necitelnost, ale neměla na výběr. Byl nebezpečný nejen jí, ale všem v okolí, a ono neměla dost sil ho zvládnout, když se věci začaly vymykat kontrole. Nebyla jiná volba, ujišťovala sama sebe velmi dlouho. Uvnitř to věděla, ale svědomí je mrcha a dlouho ji pronásledovalo. A nemožnost říct to své nejbližší osobě ji ničila.

Opustila svůj svět, svět, který jí nepatřil, a lidi, kteří ji nepomohli, a oni ji teď dostihli. Po všech těch letech budování nového života ji minulost začala dostihovat. Hrozba, kterou ani pořádně neznala.

Odhrnula závěsy z okna. Už se setmělo. Děti spaly ve vedlejším pokoji, James byl nejspíš dole v obýváku a ulice byla tak tichá. Nikde se nic ani nepohnulo. Všichni sousedé již byli ve svých domech, ukládali děti, sledovali večerní televizní programy a vedli své obyčejné, klidné životy. Za všemi těmi zataženými okny panovala ta nejkrásnější všednost, jakou si dokázala představit a o jaké vždy snila.

Zdola se ozval nějaký šramot. Zbystřila a podvědomě otevřela přihrádku nočního stolku, kde vzadu skrývala svou novou hůlku.

Paranoia, pomyslela si. Opravdu potřebovala dovolenou. Vypadnout odsud a nechat tohle všechno za sebou.

Přesto skryla hůlku za opasek, když se vyrazila podívat, co tam James provádí. Nechtělo se jí volat, aby neprobudila děti, když konečně usnuly.

Dávala si pozor, aby schody pod jejíma nohama nezavrzaly, když pomalu kráčela dolů.

"Jamesi?" zavolala tiše z chodby, ale nepřišla žádná odpověď.

Z obýváku slyšela televizní zpravodajství, zřejmě ji neslyšel. Nechtěla zvyšovat hlas, aby nerušila děti, a tak šla přímo ke dveřím. Opatrně stiskla kliku. Ty dveře vrzaly od chvíle, kdy ten dům koupili, a nepomáhalo ani promazání pantů. Na týden daly pokoj a pak to začalo nanovo. Ale zvykli si, Tak nějak to k tomu domu patřilo a po těch letech již měli i správný gryf, jak na ně, aby se neozval žádný zvuk.

Sotva se dveře uvřely, vylétla mezerou do chodby kletba a odmrštila ji na zeď. Udeřila se do hlavy a svezla se po stěně k zemi.

Pak se dveře otevřely dokořán.

Za siluetami několika postav zahlédla Jamese, zhrouceného v křesle, tváří byl obrácen ke dveřím. Zřejmě se podíval, kdo přišel, když ho zasáhla kletba.

Vykřikla a mrštila po postavách kletbu. Ani nevěděla, jak se hůlka ocitla v její ruce. Zelené světlo vystřelilo z její špičky a zasáhlo jednoho muže. Poznala ho. Ptal se Marnie na Brownovy. Zavrávoral a svezl se na koberec.

Na nic nečekala a vyslala další kletbu. Jen tak tak uhnula další, která měla dostat ji. Muži se skryli z obou stran dveří, ale nepřestávali útočit.

Rychle se zvedla a rozeběhla se ke schodům.

Další kletba ji minula jen těsně a odštípla kus zábradlí. Ohlédla se a její kletba roztříštila dveře. Muž zmizel za jejich rámem na poslední chvíli, jinak by ho zasáhlo další zelené světlo.

Zakopla a ztratila rovnováhu. Ten okamžik, než se na schodech opět zvedla, využili útočníci k tomu, aby opustili obývací pokoj a rozeběhli se k ní.

Kolem hlavy jí prolétl zelený záblesk a muži zmizeli za rohem.

Elizabeth překvapeně vzhlédla, protože tuhle kletbu nevyslala.

Nahoře na schodech stála hubená rozcuchaná žena a vysílala dolů jednu kletbu za druhou. Teď, když ji viděla zblízka, by ji do školy už nezařadila.

"Rychle!" křikla na ni a Elizabeth jí vyrazila naproti.

Žena se bez zaváhání rozběhla k dětskému pokoji, Elizabeth se držela jen pár kroků za ní. Nevěděla, kdo je, proč jí pomáhá, ale byla jí neskutečně vděčná, že tu je.

Žena otevřela dveře a další kletba narazila do zdi těsně vedle ní. Ačkoli obě jejich palbu opětovaly, cizinci postupovali vpřed. Elizabeth napočítala další tři vetřelce, kteří se vynořili v chodbě. Jeden z nich se zhroutil u paty schodiště. Netušila, zda jejím či cizinčiným přičiněním.

Vrazila do dveří za cizinkou.

Žena již držela její děti v náručí, další kletba již ale neminula.

Elizabeth se dívala na své plačící a křičící děti, když se cizinčiny oči rozšířily hrůzou.

A pak všechno zmizelo.

58. kapitola

Pád 2 58

---

"Neviděla jste někde mého raracha? Včera jsem je počítal a mám pocit, že se mi jeden někde zaběhl. Sice to nemohu říct jistě, protože chvilku nepostojí, ale docela mě to znepokojuje."

Upřela jsem na Zlatoslava upřímně nevinný pohled plný soucitu, ačkoli někde hluboko ve mně mě hryzlo svědomí a pocit viny. Samozřejmě jsem věděla, kde se pohřešovaný modrý tvor nachází. Ale zároveň se mi nezdálo zrovna nejvhodnější to teď svému kolegovi sdělit.

Leží paralyzovaný pod mou postelí, obalený pavučinami, promiňte, já na něj zapomněla.

Brumbál po mně vrhl jeden z těch svých pohledů přes půlměsíčkové brýle, kdy povytáhl obočí a koukl přesně přes hranu brýlí, takže podle mě nemohl vidět skoro nic. Radši jsem na to ale nespoléhala a věnovala ten nechápavě nevinný pohled i jemu. Naštěstí neměl tendence nějak zasahovat do hovoru, protože seděl o několik míst ode mě a hned se začal věnovat Minervě, která s upjatým výrazem zahájila nějaký delší projev.

"Snad vám nezačali utíkat," pronesl Severus a dokonce se pokusil o zúčastněný tón, Nevyšlo to, ale snaha se cení. Zlatoslav zcela odfiltroval kousavost té poznámky a naklonil se přese mě, aby na Severuse lépe viděl. Následoval dlouhý monolog o raraších, z něhož jsem nevnímala skoro nic.

"… neuvěřitelně přizpůsobiví a inteligentní. Nevěřil byste, s čím vším si dokážou poradit…"

Byla jsem myšlenkami daleko odsud. Musela jsem myslet na dvě malé děti a na muže, se kterými jsem se seznámila v nedávné minulosti. Jistě, bylo nevyhnutelné, že se v novém bydlišti budu muset seznámit s novými lidmi, ale zvažovala jsem ze všech stran, zda si vůbec mohu dovolit pustit je do svého života. Byla to předčasná úvaha, ale nedokázala jsem se jí ubránit.

"… se dokonce naučil kouřit z dýmky. Trvalo mi velmi dlouho, než jsem ho toho zlozvyku zbavil, ale při mém systematickém přístupu neměl šanci…"

Pustit do svého života dospělého bylo vždy snazší. Dospělí nevidí, co vidět nechtějí. Dospělým se dá lépe lhát, dá se jimi lépe manipulovat. Ale dítě, které teprve objevuje svět, ještě nemá utvořen svůj světonázor, předsudky, všímá si věcí kolem sebe… Děti jsou nebezpečné.

"… chápu, že má profesionalita a zodpovědný přístup může některé lidi zarážet nebo v nich vyvolávat velkou úctu…"

"Tím se netrapte," odvětil Severus a dál něco nevzrušeně žvýkal.

Zlatoslav se tou poznámkou nenechal vyvést z konceptu a potěšeně pokračoval dál. "Vždycky jim říkám, že pro člověka, který má tolik zkušeností jako já, to nepředstavuje takový problém. Tím ovšem nechci nijak snižovat své zásluhy."

"Ovšem," uklouzlo mi a Lockhart získal dojem, že ho pozorně posloucháme oba.

"To si lidé samozřejmě uvědomí a tím spíše si mě považují. Nejen pro mé schopnosti, ale i pro mou skromnost a nezištnost. Znal jsem třeba jednoho čaroděje z Cornwallu, který…"

Ovšem jak se jich zbavit?

Ale chci to vůbec?

Na co si to vůbec hraju? Vždyť sama dobře vím, co je nejlepší pro všechny strany, měla bych se toho držet, a ne se tvářit jako tetička, co je v pátek večer k dispozici na hlídání dětí, a na domácí grilovačku přinese vlastnoručně upečený koláč a probere sousedské drby za poslední týden.

Severus tyhle problémy jistě nikdy řešit nemusel.

Vzdychla jsem, čímž jsem přerušila Zlatoslavovi niť a vysloužila si dlouhý pohled jeho jasně modrých očí. Zavrtěla jsem hlavou, že se nic neděje, že může v klidu dál pokračovat. To ho uspokojilo a uklidnilo. Severuse už méně, ale Severusovo duševní rozpoložení oscilovalo celou dobu, co jsem ho znala, mezi takovými hodnotami, že by se to dalo spíše označit za konstantu, takže mě to nijak zvlášť netrápilo.

Spíš mi lezlo na nervy, že se ti dva bavili přese mě, takže jsem byla nucená je chvílemi i vnímat. Oprava: Zlatoslav se bavil, Severus měl do významu tohoto slovesa ve spojení se Zlatoslavem nejblíže, když Lockhart nechal Potterovi zmizet kosti v ruce. Protože ale tuto věc už nezopakoval, pro Severuse ztratil veškerý půvab.

Jak týden začal, tak i pokračoval. V úterý Filch šílel, že se všechna brnění z třetího patra přesunula do přízemí a odmítala ho opustit. Všem ostatním to bylo očividně jedno a Brumbál je odmítal jít přesvědčit, aby se vrátila, nebo jim to snad ještě rozkazovat.

Ve středu jsem kvůli tomu pitomýmu inventáři vyšilovala já, protože se uprostřed noci uvedl do pohybu. Když spíte, opravdu oceníte pochodující dutou kovovou armádu na mramorové podlaze. Ozvěna je taky príma věc. Shrnuto a podtrženo - spala jsem od jedenácti do jedné. Potom jsem byla nucena poslouchat ten rachtající, dunící a chřestící marš na chodbě. Jak zemětřesení v železářství. Kdybych nebyla tak vytočená, určitě by mě zarazilo, že nefunguje má protihluková ochrana. Zase. Já se tady z té magie a výjimek a opatření jednou zblázním.

Na snídani jsem dorazila s kruhy pod očima, ani mě nenapadlo je přepudrovávat. Když je mi mizerně, ať to všichni vidí a dají mi pokoj.

Nedali.

Zlatoslav a Minerva byli plni upřímného zájmu o můj zdravotní stav a sotva je přestalo bavit mé mlčení, začal Severus. Toho mé blaho sice netížilo, ale když já se cítila hůř, on se cítil líp. V tomhle mezi námi fungovala jakási podivná harmonie. Rozhodla jsem se nevzdat se tak lehce, a zatímco děsil ve třídě studenty, napadlo mě, jak zabít dvě mouchy jednou ranou, takže když odešel na oběd, pustila jsem mu do kabinetu zmobilněného raracha. Škoda, že jich nemám víc. Od doby, co znám Severuse, mám sklony k infantilitě. Doufám, že tu nezůstanu do důchodu.

Odpoledne jsem dostala vynadáno, že kvůli mně přišel o cenné zásoby čehosi, co jsem kdysi sice už slyšela, ale s ničím jsem si to nedokázala spojit. Naštěstí. Beztak to byl nějaký hnus, ze kterýho by mi bylo akorát mizerně. Bylo mi to upřímně jedno.

Zlatoslav zářil, když dostal znovu nemobilního raracha. Aspoň někdo měl dobrý den.

Večer mě napadlo: Jak je možný, že hned podezříval mě?

Začínám být nějaké pomalejší reakce...

V noci plechová armáda vypochodovala do prvního patra. Myslím, že z celkového hluku to ubralo asi tak decibel. To to vadí jenom mně?

Čtvrtek si nevybavuju. Asi jsem ho přežila ve zdraví, protože si pamatuju, jak ke mně v pátek přišel Severus, že se mnou potřebuje mluvit. Mile jsem mu odpověděla, že jsem zaneprázdněná, tak to odložil na jindy. ("Vezmi to stručně. Uvědom si, že mluvíš s člověkem, co dvě noci nespal a ráno jsem se ještě napila dýňovýho džusu, který budu cítit minimálně týden a čekám na kopřivku.") Když jsem se zamkla v pokoji, čekalo tam na mě nepříjemné překvapení v podobě dopisu od rodičů. Mělo to dvanáct stran a až na dvanácté, kde se vyskytla slova "milý", "dvaatřicet" a "svobodný", mi došlo, o co jde.

Půl roku rodiče nenavštívím. Jestli chtějí vnuky, měli si pořídit víc dětí. Já tu mám celou školu a vlastní nepotřebuju.

Abych se vyhnula dalším společenským interakcím (Brumbál se od středy tváří, že mu něco leží na srdci), strávila jsem večer u Aberfortha, kde by mě přes kouř nikdo nenašel ani vyhledávacím kouzlem. Prozradil mi, že se tam po mně ptala nějaká žena, ale že mi to nemá říkat, že se zase jistě staví. Co po mně všichni tak najednou chtějí?

Na noc jsem se nastěhovala k Sibyle. Myslím, že jí bylo jasné, že tam zůstanu, sotva jsem otevřela dveře. Mně zase bylo jasné, že dolů už bych nesešla. Přespala jsem v učebně. Poprvé a naposled v životě. Sice jsem se za celou dobu neprobudila, ale ráno jsem byla překvapená, že jsem se vůbec vzbudila. Z těch voňavek a elixírů a bůhvíčeho jsem se cítila omámená a bolela mě hlava, jako bych celý ten čas strávila u Aberfortha s několika lahvemi. Asi bych vážně měla být vděčná, že jsem se vůbec probudila… S hlavou plnou vzpomínek na nějaký mišmaš, co se mi zdál, jsem se odploužila dolů. Ani nevím, jestli už byla Sibyla vzhůru. No, já v podstatě taky moc ne. V koupelně jsem zkontrolovala kruhy pod očima. Kvalitní. Takhle do vsi nemůžu, nebo si opravdu budou myslet, že jsem čarodějnice, takže jsem radši nakoupila v Prasinkách. Dokonce jsem po letech navštívila i Medový ráj, kde jsem vybrala něco, co se nehýbe, nebouchá, nemění barvu ani tvar a nevydává zvuky, zkrátka něco, co vypadá mudlovsky a nudně.

Děti mě vzbudily krátce po poledni. Ani nevím, kdy jsem usnula. Tento týden je ve znamení probouzení. Dětí bylo nějak víc než minule. Čtyři. Asi. Těžko říct. Byly pořád v pohybu a můj mozek nestíhal. Ale ten by dneska nestíhal, ani kdyby stály bez hnutí na místě. Doplazila jsem se ke konvici a udělala čaj. Naseli jsme něco na zahrádku, ať se má Narby o co starat, a potom šli do obýváku číst pohádky. Kolem třetí přišel Lucas Kdovíjakdál, aby děti vyzvedl. Mile, vlídně, slušně a roztomile jsem ho i s dětmi rychle vyprovodila pryč, zamkla, padla do postele a upadla do bezvědomí.

Daniel Radcliffe in How To Succeed Without Really Trying

občas lituju, že nežiju v usa...