Kevin Smith

Jakkoli je Kevin Smith kontroverzní postava, jedno mu upřít nelze. Je svůj a když mu přijdete na chuť, nemůžete ho nemilovat, ačkoli k řadě věcí asi budete cítit výhrady. (Ctitelky Alana Rickmana upozorňuju na film Dogma, který po xtém zhlédnutí miluju. Napoprvé to vě mně zanechalo dojem, že je to ale neskutečná kravina. Z trochu jiného soudku je film Hledám Amy, který taky stojí za zkouknutí).

Na tohle video mě upozornila kamarádka, a protože jsem se o něm zmiňovala v předchozím článku, dávám ho sem, abyste viděli, o čem jsem mluvila, pokud by vás to zajímalo. Nenutím vás ke koukání. Osobně moc videjka na blozích taky nemusím a koukám na ně jen výjimečně, protože mě v naprosté většině nezajímají. Ale s mnoha postřehy se nedá nesouhlasit.

---

Například představa trilogie o cestě zpátky mě neskutečně pobavila, jeho herecké ztvárnění všech tří dílů nemělo chybu a věta "Vždyť v tom filmu chodily i stromy!"... No, Smith, co dodat.

Pokud by vás tohle videjko naladilo na smithovskou vlnu, ještě vám sem přihodím jeho historku o tom, jak nakonec netočil Supermana. Řeknu vám, je to škoda. Jak toho nagelovanýho panáka, co se ani neumí oblíct a natahuje si slipy přes elasťáky, nemusím, tak na tenhle film bych šla a jistě by se zařadil mých několik nej. Superman, co nelítá, nenosí obleček, má vlastní ochranku a bojuje s "kurevsky velkým pavoukem", by byla bomba.

Wild Wild West... Ačkoli to běželo několikrát, nikdy jsem nebyla schopná to ukoukat. Tady slovo kravina získává zcela nový rozměr. A to mi tam hraje můj oblíbený Kenneth Branagh! Ale ani kvůli němu to nešlo...

Když všichni kritizují...

... tak se vyjádřím i já. HP7 1.

---

O co jde? O 1. část posledního dílu Harryho Pottera.Kdo jste na tom nebyli, dál nečtěte, ať vám nepokazím zážitky. Navíc se jedná stejně jen o mou dojmologii a v žádném případě si nechci hrát na něco víc.

Vyrazila jsem na něj do kina minulé pondělí, takže mám dnes týdenní výročí. Hned na úvod bych chtěla říct, že jsem od toho filmu nečekala zhola nic, takže se buď mé očekávání mohlo naplnit, čímž bych neutrpěla žádný šok, nebo jsem mohla být mile překvapená. Už když jsem četla knihu, nedovedla jsem si představit film. Celou dobu jen pubertální žárlivost, hormony (což vás kolem pětadvaceti a víc fakt bere) a jeden nekonečnej čundr po lesích, pak bitka, zemře půlka osazenstva (skoro všechny postavy, co jsem měla ráda) a EPILOG, za který bych Rowlingovou nejradši uškrtila. Utěšovala jsem se nadějí, že ten snad zfilmovaný nebude. Chyba lávky. A mám z toho podobné tragické pocity jako z knižní verze. Podle fotek to vypadá, že Harryho zřejmě Ginny dost dobře vykrmuje, protože pod bradou se rýsuje další, a Draco... nad tím by zaplakal. Kolik jim tam má být? Kolem třicítky? Draco vypadá na neudržovaného šedesátníka, který mi až nebezpěčně připomněl scénu z Indiana Jonese, kdy se ten nacista napije ze špatného Grálu, vyrazí mu vlasy a umře. V žádném případě si tak nepředstavuju udržovaného aristokrata.

Nicméně abych se vrátila ke kinu. Neviděla jsem předtím žádnou pozitivní reakci, taky ne že bych je hledala. Jen jsem náhodou narazila na pár komentářů lidí, co to viděli už přede mnou a neodolala. Nebo jsem prostě jen chtěla být varovaná, abych neměla moc vysoká očekávání. Svůj účel tyto články splnily na jedničku. Když jsem tedy odcházela z kina, zklamání jsem necítila. Vlastně se dostavila druhá reakce - byla jsem příjemně překvapená, že to nebyla taková hrůza, jak jsem čekala. Shrnu to do pár bodů bez ladu a skladu, ať tu nemusím stylizovat souvislý odstavec.

• Na Danielovo herectví jsem už zvyklá, takže mě fakt, že skoro pokaždé mluví, jako by mu byla zima, nerozčiluje.
• Na hormonální, žárlivé iracionální výbuchy jsem byla připravená, takže zase milé překvapení, že jich nebylo tolik.
• Proč musel ministr vypadat jako bratr Severuse, nechápu. Ale skoro se jim zadařilo. Jen jsem doufala, že Bill Nighy dostane víc prostoru.
• Harry si tam celou dobu hrál se střepem zrcátka. Fajn. Jenže ve filmech ho nikde nedostal. My, co jsme to četli, chápeme. Bohužel ale nejsme jediní, kdo na ty filmy chodí. Takže to pak dopadá tak, že si na vás ostatní připraví seznam otázek a vy vysvětlujete, vysvětlujete, vysvětlujete... Stačí, když si vezmete předchozí díl. Kdybyste vyšli jen z filmu a neznali knihu, vypadá Severus jak patetický pitomec, co si bůhvíproč říkal princ...
• Když oznámili Moodyho smrt, málem jsem se rozesmála. Hned objasním. Když se kdysi po netu překládal sedmý díl, protože mnozí z nás byli nedočkaví a nepřežili by do oficiálního vydání knihy (kterou jsem si stejně koupila, hned jak vyšla), vytvořila se vedle toho diskuse, kde se rekapitulovalo a řešilo nejnovější dění a všechny ty smrti. A někdo tam řekl, že nechápe, proč všichni truchlí nad Moodym, když tam stejně v podstatě nebyl. V Řádu vždy jen proběhl, sem tam něco řekl a celou čtyřku byl zavřenej na dně truhly. A tady najednou přiběhnou a oznámí, že je Moody mrtvý. A mně se vybavilo jedno video s Kevinem Smithem, kde řeší turistickou trilogii Pána prstenů a Jar Jara ze Star Wars. Že ta postava si ani nezasloužila scénu, kde zemřela. Že by zcela stačilo, kdyby tam byla scéna, kde se někdo zeptá, co s ním je, a jiný by odpověděl, že umřel. Ne že bych srovnávala Moodyho s Jar Jarem, bůh chraň, jen mi to přišlo vtipné v daném kontextu.
• George nepřišel o ucho a Tonksová přišla o možnost oznámit všem, že je těhotná. Ještě budeme nakonec bez Teddyho...
• Hodně lidí kritizuje scénu, kdy Harry tancuje s Harmionou. Někde jsem četla, že to snad překonalo tu trapnou tkaničku z předchozího dílu. Pro mě teda v žádném případě. Tkanička byla trapná a mé srdce feministky se přes ni ani s odstupem času nedokáže přenést. Tohle bylo miloučké. A že Harry zpočátku působí jak idiot? No a co? Tam šlo přece o odlehčení situace a to často bez toho, aby ze sebe někdo udělal idiota, nejde. Navíc k čemu by bylo, kdyby tam předvedli perfektní taneční číslo? Nebylo by to věrohodné, nic by to neodlehčilo, navíc tam přece nejde o romantiku, tak co se pořád řeší?

• To scéna s oslintáváním Zlatonky byla trapná :D .
• Láskorád je úžasnej. I když toho chlapa pořád vidím v Notting Hillu jako Grantova spolubydlícího, co běhá po domě skoro nahej, jen ve vytahaných slipech.
• Mundunguse jsem si představovala jinak, ale tak co už.
• Scéna s namnoženými Pottery je výborná.
• Letecký souboj... No... Harryho souboj s Voldemortem, dobrý. Moody na koštěti, nebo co to bylo, dobrý. Ale proč neukázali i ostatní Pottery a jen se drželi Harryho? Navíc přece každý letěli jinam, aby zmátli Smrtijedy, kdežto tady to vypadalo, že všichni vystřelili stejně. A nikdo mě nepřesvědčí, že mudlové jsou až tak pitomí, že by nezaregistrovali, když mezi ně někde na dálnici zeshora spadne motorka a jezdí po straně tunelu.
• Ten kreslený příběh tří bratří. No, budiž. Celkem se mi to líbilo. I když jsem se docela zhrozila, když jsem si přečetla, že je to animované. Ale proč ne. Pro mě to byla animace dost zdařilá. Připomínalo to stínové divadlo, bratři jako loutky smrti, hezký nápad.
• Erotika z medailónku, Harry a Hermiona. Dobré přízraky, ale ta cenzura byla komická. Chápu, že na to choděj děti, ale bylo to k smíchu.
• Proč tam Voldemort v závěrečné scéně tak lezl po Brumbálovi, nechápu. No, sexy scéna. :D
• Dobby na lustru neměl chybu.
• Scéna, kdy Bellatrix mučila Hermionu. Tak nějak jsem nepochopila, proč tak řvala. Ze začátku to vypadalo, že ji tam snad znásilňuje či co, pak, že jí snad ukousne ruku... A pak se ukázalo, že jí naškábala do ruky nápis. Ani ne moc velkej. Kvůli tomu taková hysterie??? Vždyť už snad po Dolores mohli být zvyklí. Takový Harry si to užíval delší dobu. A neřval.
• Ach, Dolores, Dolores. Skvělá!
• Harry, Ron a Hermiona v přestrojení na ministerstvu báječní. Okamžik, kdy Harry vyjde s Doloresiny pracovny a všichni v sále se k němu otočí, úžasný. Jen nenápadně.
• Dobbyho pohřeb. Prý "pohřbíme ho důstojně, bez kouzel". Taky mu tu díru mohli vykopat větší. Foukne vítr a Dobby je venku.
• Hermionin odchod z domova na mě taky zapůsobil.
• Její parfém, který používá i v lese, aby voněla svým kamarádům, taky, i když trochu jiným způsobem. :D
• Scéna, kdy laň dovede Harryho k jezírku s Nebelvírovým mečem a Rona k Harrymu, byla divná. Divím se, že se mě na ni nečtenáři nezeptali, ale asi se spokojili s tím, že náhody jsou fajn, a když jste kouzelníci, je zcela běžné, že se po lesích prohánějí svítící zvířata.
• Tom Felton mě film od filmu překvapuje víc a víc. Scén měl sice málo, ale zato úžasných. Snad se od tomhle klukovi v budoucnu ještě uslyšíme.
• A poslední bod na závěr. Všichni dobře víte, že mi ke spokojenosti stačí, když se ve filmu objeví Severus a Lucius. Oba tam byli, oba excelovali, tak co víc chtít. Severusův příchod byl skvělý, scéna u stolu taky, jen ty vlasy - nějak nám o ně začal dbát. Pěstuje je do délky, zapracoval na objemu a odmastil je. Lucius vypadá a chová se přesně jako někdo, kdo se právě dostal z Azkabanu a komu Pán zla obsadil barák. Bravo. Mimochodem - ten dům vypadá poněkud vykradeně...

Takže pokud bych to měla shrnout, já jsem s tím vcelku spokojená. Děsila mě skutečnost, že se kniha, kde se v podstatě děje nejméně ze všech předchozích dílů, roztáhne na dva filmy, ale nakonec to není taková tragédie a film dopadl celkem slušně. Už se těším, jak bude vypadat poslední, rovněž dvoudílný, film Twilight. Mimo scény, kdy Edward oznámí Belle, že řešil s celou familií, jak se s ní vyspí a co od toho má čekat, se tam nic nestane. Vždyť i závěrečný boj, ke kterému to celou dobu spěje, vypadá tak, že proti sobě stojí Cullenovci a spol. a Volturiovci a spol., Volturiovi se radí ve trojici uprostřed a Bella se soustředí. Nedovedu si přestavit, jak z toho udělaj dva filmy...

Ještě poslední poznámka - musím říct, že jsem byla na nedabované verzi s titulkama, což alespoň pro mě znamená pomyslnou hvězdičku navíc. Na českou verzi se také chystám, příští týden, tuším, takže pak teprve uvidíme. Četla jsem kdesi, že vyměnili některé dabéry, tak mám docela strach, jak to bude vypadat. Třeba pak něco ještě přehodnotím.

38. kapitola

Pád 2 38

---

Pokud něčím skutečně netrpím, je to přehnaná důvěra v lidstvo, obzvláště v některé jedince. Luciusovo sdělení, že přišel, aby se ujistil, že na sebe dám pozor, jsem vzala na vědomí. Víc po mně nikdo žádat nemůže. Když odešel, jeho sdělení na mě dolehlo plnou vahou. Předpokládala jsem, že mé blaho mu na srdci neleželo, jen byl zvědavý, o co Brumbálovi jde, a věděl, že když ve mně probudí zvědavost, dozví se to rychleji. Tolik tedy k jeho dobrým úmyslům. Třikrát jsem obešla obývák a mračila se na veškerý nábytek v dohledu. Nesnáším pocit, že mnou někdo manipuluje nebo že leze někam, kam nemá. Zvláště když nemám nejmenší zdání proč. Já potomek Zmijozela nejsem a žádnou mrchu neovládám. Tohle by měla být jeho priorita, dokud v té jeho škole ještě zůstal někdo, koho může učit.

No nic, Luciusi, vyhráls. Jdu si promluvit s Brumbálem.

Otevřela jsem dveře - a přede mnou stál opět Lucius s tím svým malfoyovským výrazem přes celý obličej…

"Teď jsi odešel!" vyštěkla jsem na něj.

"Skoro."

"Ještě nějaká věc, kterou jsi mi zapomněl říct?"

"O těch prohlídkách, co pořádá Arthur Weasley jsi asi slyšela," začal zeširoka.

"O těch prohlídkách slyšeli všichni. Prý tě taky nedávno navštívili."

"To ano. A v blízké době je čekám znovu."

"Proč?"

Zlomyslně se usmál. "Protože jsem ministerstvu na oplátku ohlásil to jeho očarované auto. Takže mám obavy - a zřejmě docela oprávněné-, že přijde znovu a tentokrát bude důkladnější. A je pár věcí-"

"Co by neměli najít," doplnila jsem ho.

"Něco najít musejí, jinak přijdou znovu, ale je pár věcí, o které bych při tom nerad přišel."

"A já s tím mám společného-" nenechala jsem hlas klesnout a upřela na něj tázavě oči, i když mi bylo jasné, co přijde.

"S tvým přístupem jsi ta poslední, kterou by kdo podezíral, že ji požádám o pomoc."

"Přišel jsi mě požádat o pomoc?" To bych si měla zapsat, ať to nezapomenu. Jsou věci, co se nedějí každý den. Nebo desetiletí.

"Není čas na slovíčkaření," zakabonil se.

"Já mám času dost."

"Najednou. Měl jsem pocit, že jsi na odchodu."

"Situace se změnila."

"Samozřejmě… Tak zpět. Díky tvé bezvýznamnosti jsi naprosto úžasná volba. Neber to nijak ve zlém."

"Ne, cítím se velice poctěná, že mě pokládáš za dokonale nedůležitou. Takovou lichotku mi ještě nikdo nesložil. Fakt díky."

"Víš, jak to myslím."

"Jo, vím. Proto jsem se urazila."

"To tě zase přejde," poznamenal lakonicky.

Věděla jsem, že jo, tak jsem rezignovala. "Tak co ti mám vzít do úschovy?"

Kývl hlavou k domu. Stočila jsem pohled doprava. U zdi stála černá kovaná skříňka. Poněkud větších rozměrů, než jsem čekala. No, já čekala něco velikosti krabičky na hodinky, něco, co se vejde do kapsy.

"To si děláš legraci."

"Nikdy nežertuji. Neotvírat."

"Jasně, celá žhavá. Tak si to odnes dovnitř. Je to všechno, že ano?"

Tajuplně se usmál a zmizel v domě.

Něco jsem zavrčela, ale dovnitř už jsem nešla. Ať si to uloží, kam libo. Zavolala jsem na Rufuse, abych mohla hned po Luciusově návratu zamknout dům a zmizet. Vyskočil mi na ramena a zatahal mě za vlasy. Jako by cítil, že se za chvíli přemístíme. Nesnášel to a já se mu nedivila. Jenže jednou patřil čarodějce, tak měl smůlu.

"Nezmutovala ti ta kočka nějak?"

"Tvoje starost o moje věci mě opravdu dojímá."

Odlepil se o futer a já rychle zamkla, než si zas na něco vzpomene. Jasný signál je jasný signál.

Pokrčil rameny. "Pokud tohle Bradavice udělaly s tvou kočkou, počkej, co udělají z tebe."

"Rufus je od Brumbála. A od Severuse."

Zdvihl obočí. "Zajímavý dar - po… kolika letech práce?"

"Opovaž se něco počítat!"

Pobaveně se ušklíbl. "Má nabídka stále trvá. A já se dovedu o své lidi postarat lépe než jim věnovat… opici," opovržlivě pokrčil rty.

"Nejsem tvůj člověk."

Kývl. "V tom je ten problém. Já bych tvůj talent dovedl využít mnohem efektivněji."

"Toho si jsem vědoma. Nechám si to projít hlavou."

"Nenecháš."

"Ne, nenechám. Ale nechci ti kazit radost."

Jeho šedomodré oči získaly zase ten kovový lest, který nikdy nevěstil dobrého, ale mně se zatím jeho důsledky vždy vyhýbaly.

"Uvidíme se po prohlídce."

"Samozřejmě. Užij si to."

Počkala jsem, dokud nezmizí a pak se přemístila přímo do Prasinek a rovnou zamířila k Prasečí hlavě (mám na mysli hostinec). Pochybuju, že se školní Brumbál svěřuje hospodskému Brumbálovi, ale hospodský mohl třeba něco tušit. Koneckonců v hospodě se člověk dozví věcí... O většinu sice málokdo stojí, ale sem tam se narazí na něco užitečného.

V lokále byla tma.

V jiném podniku bych možná použila termín intimní osvětlení, ale tohle místo mělo do intimnosti daleko. Hned za dveřmi jsem o něco zakopla. Doufám, že to bylo něco a ne někdo, protože jsem na to šlápla. Víceméně po paměti jsem došla až k výčepnímu pultu. Pak si mé oči trochu přivykly na místní světelné podmínky a odhalily, že za přítmí nemůže ani tak nedostatek světelných zdrojů, jako spíš mlžný opar vyplňující celou místnost. Ať žijí kuřáci.

Aberforth "čistil" sklenici nějakým hadrem, kterým zřejmě po pracovní době vytíral podlahu, a já si předsevzala, že dneska nebudu pít.

"Zdravím," nasadila jsem přátelský úsměv a Aberforth zbystřil. "Máte chvilku čas? Potřebovala bych se vás zeptat na pár věcí."

" Nechte mě hádat. Mluvila jste s vaším ředitelem."

Přimhouřila jsem oči.

"Takže to víte."

Zatvářil se nevinně. "Vím co?"

Mluvit s Brumbály je za trest. Ještěže jich není víc.

Mělo by je zaměstnávat ministerstvo. Pro styk s veřejností by byli neocenitelní. Konečně by se ministr přestal rozčilovat kvůli neustálým únikům informací.

"Chci vědět, o co mu jde, že-"

"To bych chtěl taky."

"-se zajímá o moje rodinné poměry. Mohl byste mu nějak podsunout, že kdybych ovládala nějakou nestvůru, našla bych pro ni lepší využití než zakonzervování studentů v Bradavicích?"

Nechápavě stáhl obočí do jedné souvislé linky, ale pak se rozesmál. "Nemyslím, že si myslí zrovna tohle."

"A co si myslí?"

"To nevím."

"Co by si mohl myslet?"

"Tohle už mě hodně dlouho nezajímá."

"S vámi je vždy radost hovořit," odsekla jsem rozmrzele. Co jsem si vlastně představovala? Že se něco dozvím? No samozřejmě, že jsem si to představovala! Jenže mi nedošlo, s kým budu mluvit.

Úslužně se uklonil a dýchl do sklenice. Začala další fáze čištění. Ještěže do ní neplivl. Zatím.

"Právě dorazil váš kolega," utrousil, aby řeč nestála, a nastavil sklenici proti plamenu svíčky, jejíž vosk pomalu utápěl bar ve vosku.

"Můj kolega?" nechápala jsem.

Mávl někam do mlhy směrem ke dveřím. Právě se v nich objevily dvě postavy. Muži, který vstoupil jako druhý, jsem téměř neviděla do tváře, ale měla jsem z něj velice zvláštní pocit. Nebyl ale čas zaobírat se svými pocity, protože tvář prvního mi stačila k tomu, abych se obrátila na podpatku a zamířila směrem k toaletám. Ačkoli se tvářil poněkud vážně a naštvaně, nebylo nejmenších pochyb o tom, že se jednalo o nositele Merlinova řádu třetí třídy, čestného člena Ligy na obranu proti mocnostem zla a několikanásobného vítěze Ceny za nejkouzelnější úsměv Týdeníku čarodějek, vše v jedné osobě.

Až se tihle dva někde usadí, proklouznu zase nepozorovaně ven. Vrátím se někdy jindy, až bude vzduch čistý (v přeneseném slova smyslu, protože tady by se větralo jedině za podmínky, že by vítr odnesl střechu). Takhle snadno se z toho Aberforth nevykroutí.

Ptačí faktor

Tentokrát ze zcela jiného soudku. Žádná parodie, žádná animace, ale autentické ptactvo. Doporučuju zhlédnout, ať už jde o nesoucí se tanečníky či samečka na námluvách.

Uršula

Potkala jsem ji náhodně na potulce. Asi nejsem ještě dostatečná fanynka, protože tohle bohužel nemám.

Okamžiky

Pokud v následující povídce najdete nepřesnosti, je to způsobeno tím, že byla přepsaná asi šestkrát. Jedná se sice o doplnění Pádu, ale natolik volné, že neznalost ani jednoho nevadí. Spíš ve vztahu neznalost Pánu nevadí... :D

---

 ***

Ta zvěst zasáhla všechny jak blesk z čistého nebe.

Ten, jehož jméno se všichni báli vyslovit, padl. Byl mrtev. Bylo po všem.

Neskutečná vlna úlevy se přelila celým kouzelnickým světem a pohltila každého, kdo v právě uplynulé době trpěl pod jeho vládou strachu a hrůzy.

Nadšení ale u některých netrvalo dlouho. Vzápětí ho vystřídala další velmi silná emoce, touha po pomstě, po spravedlnosti.

Pán zla byl mrtev, ale někdo musel zaplatit.

Někdo musel pykat za činy, které ochromily celé kouzelnické společenství na tak dlouhou dobu.

Smrtijedi.

Šampaňské ještě nebylo dopito, a už propukaly další štvanice.

Na Ministerstvu kouzel si bystrozorové podávali dveře, jedno soudní řízení stíhalo druhé. Azkaban bylo třeba zaplnit čerstvou krví. Mozkomorové slavili nové žně.

***

Jen několik málo dní předtím vyběhlo z domu v Godrikově Dole několik postav v kápích.

Byla to pravda, byli u toho, přesto tomu nedokázali uvěřit.

ON byl mrtev a to dítě… To dítě…

První záblesky kleteb se objevily, sotva překročili práh.

Bystrozorové byli opravdu pohotoví.

Jak se tu vzali tak rychle?

Někteří se rychle přemístili, jiní zmizeli ve tmě.

Pronásledování neunikl nikdo.

Byla jich přesila. Příliš mnoho.

Někde za sebou zaslechl výkřik raněného druha a náraz. Ani se neohlédl. Měl by se přemístit, ale nevěděl kam. Domů nemohl. Věděli o něm. A nemohl tomu vystavit rodinu. Ne teď, když měl syna.

Tmu neustále přetínal jeden záblesk za druhým.

Vběhl do jedné tmavé uličky a přitiskl se ke zdi.

Doufal, že ho kápě a černý plášť skryjí před pohledy jeho pronásledovatelů.

Z hlavní ulice uslyšel hlas Alastora Moodyho a vzteky zaťal zuby. Měli ho zabít, říkal to přece Pánovi zla už dávno. Ať tak či tak, to ochromení nemohlo trvat navěky. A Moody nebyl člověk, co by se vzdal a podřídil.

Ulice se rozzářila jako ve dne.

Snažil se neslyšet kletby svých poražených druhů a sténání raněných.

Pomalu ustupoval hlouběji do uličky, těsně přimknutý k chladné zdi.

Nedokázal si představit, že se odsud dostane živý. Nebo svobodný. Těžko říct, jestli je horší Azkaban nebo smrt. Pokud ho dostanou tady, nevymluví se na nic.

Moody štěkal rozkazy, bystrozorové, kteří se nepřemístili za uprchlíky, se rozdělovali, aby prozkoumali okolí.

U ústí uličky se rozžala špička hůlky.

Pevně sevřel v ruce vyřezávanou rukojeť své hůlky.

Kdyby se přemístil, prásknutí by ho prozradilo. Navíc kdoví, jestli by to stihl.

Vmáčkl se zády do rámu dveří.

Třeba se mu ho podaří tiše zabít a pak se vypařit.

Na vteřinku zavřel oči a nadechl se.

Smysly měl napjaté k prasknutí.

Třeba se ten bystrozor otočí a odejde…

Cítil, jak mu krev buší ve spáncích.

Je možné, aby ten druhý neslyšel ten ohlušující tlukot jeho srdce?

Do prstů svírajících hůlku dostával křeč.

Bystrozor se blížil pomalu, obezřetně, připraven vyslat kletbu na cokoli, co se pohne.

A pak se Smrtijed pohnul. Jenže ne tam, kam by si přál. Dveře za ním se otevřely a on vpadl po zádech dovnitř.

Čísi ruka ho zachytila, ale nebyla dost silná, aby ho udržela. Naštěstí rychle našel zpět svou ztracenou rovnováhu, takže jeho zachránce mohl tiše zavřít dveře.

Když jeho oči přivykly téměř naprosté tmě, která v místnosti panovala, všiml si, že člověk, co si ho z nějakého nepochopitelného důvodu pustil domů, má na sobě mudlovské šaty. Teprve potom mu došlo, že on je ona, a v duchu se zarazil nad svými prioritami.

Mladá žena si přitiskla prst k ústům a opatrně se odlepila od dveří.

Beze slova a bez otázek ho vzala za ruku a on se trochu překvapeně a zaraženě nechal odvést dál do domu.

"Opatrně," šeptla. Na to, jak vypadala mladě, nebo jak si myslel, že vypadala, byl její hlas docela hluboký.

Vzápětí pochopil, proč ho varovala, protože zakopl o práh. Zjevně to ale čekala, protože ho před pádem opět zachránila její ruka, a on musel znovu poopravit svůj první dojem. Nebyla tak slabá, jak si myslel.

Sykla, aby mlčel, a on neviděl důvod, proč jí nevyhovět.

"Sedni si," strčila ho na postel a zmizela ve dveřích do šatny. V okamžení ale byla zpět, takže se ani nestihl rozhlédnout okolo. Jen mu došlo, že jsou v ložnici a že od bystrozora je dělí jen troje dveře.

Dvoje. Vrznutí vchodových dveří mohlo znamenat jen jedno. Viděl ho.

"Rychle, vezmi si na sebe tohle," strčila mu do ruky mudlovské sako.

Svlékl plášť a strčil jednu ruku do rukávu.

V životě by nevěřil, že na sebe někdy vezme tohle… Tak potupné. Otřásl se odporem.

Na chodbě zavrzaly parkety.

Naklonila se nad něj, bezděky zatajil dech. Stáhla si z vlasů gumičku a osvobozená černá záplava mu spadla do tváře.

"Promiň."

Chladné prsty mu vjely do plavých vlasů a vytvořily na týle ohon.

Těsně před tím, než se i poslední dveře otevřely, zastrčila nohou jeho plášť pod postel, položila ruce na jeho ramena a políbila ho. Přiblížila svou tvář k jeho a jen zlehka se dotkla jeho rtů. Když se jí ale podíval do očí, zdálo se mu, že se skrze jeho hlavu dívá kamsi v dál, že ho snad ani nevnímá. Momentálně ale nebyl v pozici, aby se začal vyptávat nebo aby si snad stěžoval. Ne že by chtěl…

"Promiňte," zarazil se evidentně zmatený bystrozor, protože scéna, která se mu naskytla, zřejmě nebyla ta, kterou očekával.

Vylekaně sebou trhla, herečka, a prudce se otočila, takže za sebou dokonale skryla jeho tvář.

"Co chcete?" vyjekla poplašeně.

Muž nevěděl rozpaky kam s očima, ačkoli v místnosti nebylo nic, co by ho mohlo pobouřit.

"Promiňte, madam, nevběhl sem někdo? Měl jsem pocit, že… Víte, pronásledujeme zloděje, co se vloupali do vily kousek od vás," koktal.

"To je strašné," vydechla a její hlas zněl opravdu přesvědčivě. Vyhledala jeho ruku a pevně ji stiskla. "Nestalo se nikomu nic?"

"Potterovi jsou mrtví," oznámil bystrozor po krátké úvaze, zřejmě se snažil přefiltrovat nějak fakta, co může a nemůže mudlům říci, a Smrtijed cítil, jak její stisk povolil. Tohle byl konec. Nedokázal ani polknout, jak mu vyschlo v ústech.

"Potterovi," zašeptala a sklonila hlavu. "To je strašné…" Věnovala mu dlouhý pohled. Soustředěně hleděla do chladných šedomodrých očí a on si přál, aby mohl číst její myšlenky.

"Takže jste neviděli…" Mladíkovi byla celá situace bezpochyby trapná a přál si okamžitě zmizet.

Proč se nepokusil pohlédnout mu do tváře? Zas tak nádherná nebyla, aby musel mít oči jen pro ni? Vždyť byl přesvědčen, že ho sem musel zahlédnout vejít, proč se ani nepokusil…? Proč se nezkusil přesvědčit, že ten muž tady není Smrtijedem?

Myšlenky mu rychle vířily hlavou.

Než se zprudka zastavily. Vybavil si její nepřítomný pohled, vnímal její napjaté tělo…

"Oni jsou pořád někde tady?" zeptala se trošku vystrašeně.

"Je to možné."

"Ach můj… Myslíte, že budeme moct odjet? Nebo nás budete potřebovat kvůli výslechům? Jestli hrozí nebezpečí, nechci… Dám vám své číslo, kdybyste…"

"Možná by to bylo nejlepší, ale buďte opatrní. Ještě jednou se omlouvám," vysoukal ze sebe rychle a s  viditelnou  úlevou zmizel.

Nedokázal tomu uvěřit. Věděla, co se stalo, a nevydala ho.

Sklouzla z něj. Až v ten okamžik si uvědomil, že mu celou dobu klečela na klíně. Kdyby to bylo jindy…

Přitiskla ucho na dveře.

"Je pryč," špitla a obrátila se k němu.

"Potterovi…" zopakovala jméno, které před krátkou chvílí prozradil bystrozor.

"Já-"

"Nechci nic slyšet," zarazila ho, než stačil cokoli říct. Stejně nevěděl, co by řekl. Navíc mu z ní začal běhat mráz po zádech. Co za člověka dokáže tak chladnokrevně lhát?

Že zrovna on teď bude uvažovat nad morálkou!

Ještě před pár měsíci by mohla uspět mezi Smrtijedy. Mít vhodnou krev… Škoda takového potenciálu.

"Takhle teď ven nemůžeš," pokračovala věcně. "Musíš se převléknout…" Přeměřila si ho kritickým pohledem. Měl pocit, že dosud snad ani nezačala pořádně vnímat. "Hm… To půjde," zhodnotila ho nakonec a vylovila z šatníku nenápadný mudlovský oblek.

"To si na sebe-" chtěl zaprotestovat, ale umlčela ho.

"Tady zůstat nemůžeš. Dříve nebo později se někdo z nich vrátí. A jestli chceme zmizet, v tomhle si tě všimnou."

Musel uznat, že má pravdu.

Nerad.

Nikdo si mu nikdy ani neodvažoval do něčeho mluvit.

To jeho slovo mělo váhu a jeho jméno lidé vyslovovali s úctou.

Zato tahle se ho na jméno ani nezeptala…

V jakékoli jiné situaci by se cítil dotčen a dal by jí pocítit, že jsou lidé, se kterými si není radno zahrávat.

Jenomže teď nebyl čas. Jeho společnice měla tvář nalepenou na skle, ostražitě sledovala situaci venku a čekala, až se převleče. Potom vzala všechno jeho oblečení a odnesla ho do šatníku.

"Pojď!" znovu ho chytla za ruku a nesmlouvavě táhla ven.

"Sedej!" otevřela mu dveře od auta, co už zažilo lepší časy, sedla za volant a nastartovala. Až když vyjeli na silnici, si v bledém světle pouličních lamp mohl prohlédnout její tvář.

Ale ani to nebylo jednoduché. Její pleť byla bledá, mohlo za to spíš však špatné osvětlení než cokoli jiného. Měla sice naprosto černé vlasy, její oči ale byly v rozporu s tím poměrně světlé, ačkoli si netroufal odhadnout jejich barvu. Hleděla přímo před sebe, rty držela pevně semknuté a usilovně přemýšlela.

Vyjeli z Godrikova Dolu, bez otázek, odpovědí, beze slov. Ponořeni ve vyčkávavém mlčení.

Po několika mílích zajela ke krajnici a zastavila. Stále se dívala přímo před sebe, na svého spolujezdce ani nepohlédla. Pak složila ruce na volant a hlavu položila na ně.

"Kdo vlastně jsi?" zeptala se nakonec unaveně, aniž by se na něj podívala.

Jednou ta otázka přijít musela, tak se jí představil.

"Hm." Dojem to zřejmě neudělalo, ačkoli jméno Malfoy se těšilo dost velké úctě. "Smrtijed?"

Tak tohle dojem udělalo. Na něj.

"Ty nejsi-"

"Mudla? Ne," odvětila. "A taky nejsem moták. Takže klid, tvé ego nemuselo utrpět, že tě ze vsi vyvezl někdo méněcenný." Zaslechl v posledním slově hořkost? Opovržení? Zášť? Vůči komu?

Položil jí ruku do vlasů a pomalu jí shrnul vlasy z krku a tváře, aby na ni lépe viděl. Natočila hlavu a upřela na něj oči.

Šedé, ocelově šedé…

"Ty nemáš strach?"

Její oči se proměnily ve dvě úzké štěrbiny. "Ne." A v její ruce se objevila štíhlá černá hůlka.

"Aha," ušklíbl se, ale ruku z její šíje nesundal. "A teď bude co?"

"No, předpokládám, že tě odvezu domů nebo na nádraží nebo si klidně zavolej autobus, jestli máš něco proti ženám za volantem, mně je to jedno."

***

"Takže, pane Malfoyi, nechcete se třeba přemístit domů?"

"Nemyslím, že je to teď rozumné," namítl zamyšleně. Nebyli tak daleko od Godrikova Dolu a bystrozorové jistě sledovali kouzelnické aktivity v okolí. Nebylo rozumné na sebe tímto způsobem upozorňovat… Z nějakého vzdálenějšího místa, z místa s větší koncentrací lidí, kouzelníků, by to snad šlo…

"Jednou se tam vrátit musíš," zavrčela černovláska a znovu nastartovala auto. "Zapni si aspoň pás."

"Cože?"

Znechuceně ohrnula rty. "Neříkej, že jsi taky jeden z těch čistokrevných, co v životě nepřišli do styku s mudlovskou technikou?!"

Teď se zatvářil znechuceně Lucius a doprovodil to pohrdavým úšklebkem.

"Pro Merlina," ulevila si, nahnula se přes něj, vylovila vedle sedačky bezpečnostní pás a uvěznila svého spolujezdce v jeho bezpečnostním sevření.

Nespokojeně se zavrtěl.

"Mudlové mají taky policii a já nemám technickou, tak je nebudeme zbytečně provokovat, ne?"

Malfoyovo obočí vylétlo vzhůru.

"Nech to být, nemysli na to," unaveně nad tím mávla rukou.

"Tak kam to bude? Londýn? Odsud by ses snad mohl přemístit, ne?"

Váhavě přikývl. Lepší místo by teď asi nevymyslel. A když už se dostal bez použití magie z Godrikova Dolu… Ještě pořád byla naděje, že tomu unikne. Třeba se mu povede spravedlnost oslepit. A pokud mu nedokážou tohle, s tím zbytkem už se dá něco udělat… Jedinou otázkou bylo, co chce tohle děvče. Podíval se na ni. Sledovala ho klidným, nehybným pohledem - čekala, jestli kývne na ten Londýn.

Kývnul.

Zařadila a pneumatiky zaskřípaly na štěrku. Vyjeli zase do noci, tentokrát již s jasným cílem.

Cesta před nimi pomalu ubíhala a Lucius mlčky sledoval její ruce svírající volant. Byla mladší než on, mladší než Cissa. Žádný prsten na prsteníčku, jen tenký světlejší proužek dával tušit, že ještě nedávno tam nějaký byl.

Rozchod?

To byl důvod, proč trávila čas v prázdném domě v Godrikově Dole a pouštěla dovnitř neznámé Smrtijedy?

Teprve nedávno musela dokončit školu.

Skoro ještě dítě.

Jako by sledovala tok jeho myšlenek, zamračila se na spoře osvětlenou asfaltku před sebou.

Dobře, tak dítě ne.

Ale byla mladá, příliš mladá…

"Dobrá, mě tedy znáš… Smím znát taky tvé jméno?"

Našpulila rty a ještě soustředěněji sledovala silnici.

"Julia," řekla po krátké odmlce.

"Jako ta Romeova?" ušklíbl se.

Zašklebila se. "Pán si neumí zapnout pásy, ale v mudlovské literatuře se vyzná?"

Pokrčil rameny.

"Romeo odešel?"

"Jak to-?" překvapeně zamrkala.

"Kroužek po prstýnku. Takže to bylo vážné?"

Zamračila se. "Nevím, jen…
A co ty? Má Smrtijed doma ženu, dvě děti, psy a kanára?"

"Ženu mám, dítě jen jedno, syna, psy ano, kanáry ne, ale mám pávy."

"Miluju pávy," usmála se. "A sovy."

"Já nijak zvlášť, ale Cissa si na ně potrpí. Takže ty a Romeo - nepřekonatelné rozpory? Nelíbilo se mu, jak hazarduješ se životem?"

"Hazarduju se životem?" zopakovala nechápavě.

"Sama uprostřed pustiny, s hledaným Smrtijedem," začal vypočítávat.

"To není hazard, to je moje soukromá rebelie."

"Rebelie? Proti čemu?"

"Proti komu," opravila ho.

"Proti komu?"

"Proti svému nastávajícímu zaměstnavateli."

"Špatné vztahy?"

"Zatím žádné vztahy. Teprve začnu."

"A už rebeluješ? Ty nerada ztrácíš čas, že?"

"Člověk musí být připraven."

"Co je to za práci?"

"Mám učit."

Zakuckal se. "Zachránil mě někdo, kdo má učit v Bradavicích? To je vtip?"

"Já tam nechtěla," zavrčela.

"Tak proč…?"

"To je na dlouho… Každopádně teď stejně nebudu moct nic říct, protože jinak by tě zavřeli, takže rebelie vyšla naprázdno."

"Nečekáš, že řeknu, že mě to mrzí, že ne?"

"Ne. To bych asi chtěla moc."

"Taky mám ten pocit. Takže ty máš nastoupit do Bradavic, kam vlastně nechceš - proč?"

"Nemám ráda děti."

"To nejsi první ani poslední."

***

Nad ránem se zatáhlo, ale nerozpršelo se. Když se před nimi objevil Londýn, oběma se ulevilo.
Už toužil mít všechno za sebou, obrátit list a zapomenout. Když se podíval na její profil, řekl by, že ji také jen potěší, až od ní bude na míle daleko. Alespoň v něčem se shodovali.

Suverénně se proplétala uličkami a hledala nějaké nenápadné místo, kde zastavit. Nebylo by dobré zjevit se v kouzelnických prostorách - a v mudlovských nebylo radno kouzlit.

Asi po čtyřiceti minutách zastavila v zapadlé uličce. Nikde nebylo vidět ani živáčka. Vystoupila a protáhla se. Po dlouhé jízdě byla celá rozlámaná, i on se už těšil, až si protáhne nohy, i když v mudlovském oblečení se cítit trapně a nedůstojně. Než se mu to ale podařilo, strávil ještě chvíli zápolením s bezpečnostním pásem. Mudlové… Všimla si toho a zasmála se. Jemu se někdo smál! Dnešek byl plný nových zkušeností. A zatím ani jedna se mu nezamlouvala. Obešla auto a otevřela mu dveře, na tváři stále ještě uličnický úsměv, který se absolutně nehodil k ničemu, co se zatím odehrálo. Ale při pohledu do jejích očí i on pocítil jakousi úlevu a naději, že až tahle noční můra odezní, bude všechno opět v pořádku. Její upřímnost a bezstarostnost, ačkoli k nim neměla pražádný důvod, byly nakažlivé.

"Prosím," usmála se a podala mu ruku, aby mu pomohla při výstupu z auta. Blesklo mu hlavou, že kdyby neuspěla jako Smrtijed, jako gentleman by nezklamala. Vložil svou dlaň do její. Nikdy by ho nenapadlo, že si někdy bude připadat jako dáma vystupující z kočáru.

Ucítil na tváři londýnský vzduch a usmál se do tváře černovlasé dívky. Její úsměv ale v tu chvíli pohasl.

I on to zaslechl.

Tiché prásknutí, které mohlo znamenat jen jediné.

Otočil se za zvukem, ale Julia byla rychlejší.

Zahlédl jen, jak muž v kápi pozvedl hůlku, než mu skočila do výhledu.

Bleskurychle vytáhl svou hůlku a vzápětí z jejího konce vyšlehlo zelené světlo.

Muž, o jehož totožnosti neměl nejmenšího tušení, se mrtvý sesul k zemi.

Julia se mírně zakymácela. V první chvíli to přikládal za vinu jen šoku, ale když ji obrátil tváří k sobě, poznal, že se zmýlil. Jednou rukou se ho zachytla kolem krku a druhou mu položila na rameno. Pohotově jí ovinul ruku kolem pasu. Otevřela ústa, ale nevyšel z nich žádný zvuk, oči se jí překvapením rozšířily. Zalapala do dechu a ruka se jí svezla z jeho ramena. Cítil, jak mu mezi prsty protéká její horká krev, a jediné, co ji drží na nohou, je jeho objetí.

Nevydala ani hlásku. Zvrátila hlavu. Z její tváře zcela vyprchala barva. Podepřel jí hlavu volnou rukou. Neodvažoval se pohlédnout, jak velká rudá skvrna se již vytvořila na jejích šatech.

Zavřela oči. Během vteřiny se v jeho pažích změnila v hadrovou panenku, zcela bezvládnou a odevzdanou.

Mohl ji tu položit a zmizet. Všechno by se vrátilo do starých kolejí. Nezůstal by žádný svědek, všechno by se vyřešilo samo.

Vzít ji k Mungovi nepřipadalo v úvahu. Jejich šaty by přitáhly pozornost, pozornost bystrozory a ti už by se postarali, aby se dostal do Azkabanu.

Ještě pevněji ji k sobě přivinul a společně s ní se přemístil pryč.

***

Na kletbu Imperius se dá svést mnohé. Sám byl překvapen, jak to bylo jednoduché. Samozřejmě že ne všichni uvěřili, ale nikdo nemohl nic dokázat. Hlavní bylo, že s událostmi v domě Potterových ho nemohl nikdo přesvědčivě spojit.

Postupně se vrátil zpět na výsluní. I mnoha dalším se podařilo vyklouznout. Ne všichni ale měli takové štěstí. Bellatrix, jeho švagrová, byla zavřená v Azkabanu. Stejně jako její bratranec Sirius. Ano, ten dobrý, spravedlivý Sirius, ten, co se za ním každá dívka otočila, ten, co s tím vším neměl nic společného…

Když se spravedlnosti ukáže směr, sama už to nepřezkoumává…

Uběhl skoro rok, než ji znovu spatřil.

Její jméno a adresu znal již dávno. Stačilo jen zjistit si jména vlastníků domu v Godrikově Dole. Sice ho již neobývali, ale jejich dcera Julia měla byt v Londýně. Jednou v té ulici byl. Prošel kolem domu, ve kterém bydlela, na okamžik se zastavil, ale nevešel. Jakou by to mělo cenu? Neměli o čem mluvit, nic je nespojovalo, navíc byla ze všech stran obklopená mudly.

Tak ji potkal i jedné chladné soboty. V hloučku mladých mudlů jejího věku. Zjevně necítila potřebu trávit v Bradavicích každičký okamžik svého života. Měla na sobě jen smetanově zbarvený svetřík a černé džíny. Hluboko uvnitř ho takové chování pobuřovalo. Ačkoli jí mudlovské oblečení slušelo, neschvaloval ho. A její volbu přátel rovněž. Byla čarodějka! Její rodiče pracovali pro ministerstvo! Má vést kouzelnické děti k úctě k jejich dědictví, a ona přitom… Tmavovlasý mladík jí položil ruku kolem ramen, aby upoutal její pozornost, a ukázal vzhůru.

Nevěděl, na co ukazuje.
Nepodíval se. Sledoval jen Julii, jak zvrátila hlavu a rozesmála se, v čemž ji následovaly další dvě dívky.

Potom se skupinka rozdělila, mudlové odešli a Julia vytáhla z kapsy kalhot klíče, odemkla těžké domovní dveře a zmizela v domě.

To rozhodnutí padlo zcela spontánně.

Nikdy nepřemýšlel, co jí vlastně chce říct, nebo co by chtěl slyšet. A teď náhle stál u jejích dveří s prstem na zvonku. Na mudlovském zvonku.

"Hned jsem tam," ozvalo se zevnitř a něco spadlo. "Damiene!"

Když slyšel ten hlas naposled, jeho majitelka téměř zemřela. Udělal, co mohl, ale po ráně způsobené kletbou muže, jehož identitu nikdy nezjistil, stejně zůstala na jejím boku velká jizva. To nebyla tak velká cena za život. Jeho i její. Seděl u ní tehdy celou noc a čekal, jestli se probudí. Vítr přinášel od jezera vůni mechu a mokré trávy a on převracel v prstech její štíhlou černou hůlku, která znalci poměrně jasně naznačovala, že její paní není žádná třetiřadá čarodějka a že se v kouzlech velmi dobře vyzná. Nebo její rodina. A zároveň má prostředky získat to nejlepší, pokud o to stojí. Proč ale tehdy trávila noc zcela sama v domě, který sice patřil její rodině, ale již léta ho nikdo trvale neobýval? Proč se mu rozhodla otevřít a proč ho nevydala do rukou spravedlnosti, když si vyslechla celou pravdu?

Ve dveřích zarachotil klíč a vzápětí se ve vzniklé skulině objevila černovlasá hlava. Naštvání v jejím obličeji vystřídalo čiré překvapení.

"Pan Malfoy?" vydechla a otevřela dveře. "Mohu pro tebe něco-" Z bytu se ozvalo tříštění skla. Stiskla rty, zavřela oči, zhluboka se nadechla, otevřela oči, usmála se na něj a beze slova ho vybídla, ať vstoupí. Pak za ním zavřela dveře, vytáhla hůlku a rázně vešla do kuchyně, kde se po zemi válelo několik střepů z broušeného skleněného poháru. Namířila na ně hůlku a znovu celý pohár postavila na stůl.

"Omlouvám se, Damien…" neurčitě mávla do prostoru.

"Syn? Přítel?"

"Tak něco," zasmála se. "Gratuluju, ministr prý o tobě mluví v superlativech."

"Financoval jsem skoro polovinu jeho kanceláře." Nedokázal potlačit opovržení ve svých slovech. I přes pozitivní vývoj v jeho případě cítil znechucení z malosti lidí, kteří ho obklopovali. Všechno bylo až příliš jednoduché. Peníze otvíraly dveře jako vždy a po jejich původu se nikdo neptal. Bylo to ubohé.

Pokrčila rty a lehce pokývla hlavou. Jí zjevně ubohost lidí nevadila - jí byli zcela ukradení.

"Něco k pití?"

"Ne."

"Ani kávu? Kávu zvládnu," usmála se.

Zamyšleně na ni z celé své výšky a majestátu pohlédl. Na většinu lidí to působilo. Ale většina lidí ho nelíbala uprostřed noci v Godrikově Dole. No, ona vlastně taky ne. Ale skoro.

"Dobrá, kávu," odsouhlasil návrh a sledoval, jak zapnula mudlovskou konvici. Vidět to Narcissa, tak se zblázní.

Posadil se ke stolu a rozhlédl se kolem sebe. Veškeré vybavení bylo mudlovské, nic nenasvědčovalo tomu, že obyvatelkou bytu je čarodějka.

"Řada mých přátel jsou mudlové," řekla, jako by četla jeho myšlenky. "Takže takhle je to jednodušší."

Pokrčil rameny a zatvářil se lhostejně. Ale nesouhlasil. Ostře nesouhlasil.

"Jak je v Bradavicích?"

Nasypala do dvou hrnků kávu a zalila ji vroucí vodou. "Zima," odvětila stručně. "Je něco konkrétného, cos mi chtěl nebo ses nudil, tak jsi zaskočil na zdvořilostní návštěvu?"

Zamračil se. Existovaly jisté druhy chování, kterých se v jeho blízkosti nikdo nedopouštěl.

"Asi ti to přijde neuvěřitelné, ale většina lidí si mě váží."

"Já si tě taky vážím," namítla. "Udělala jsem ti kávu." Oslnivě se usmála a podala mu jeho hrnek.

"Vzdávám to, " rozhodil rukama. "Původně jsem asi chtěl poděkovat, ale teď už si tím nejsem tak jistý."

Jedno její obočí vylétlo vzhůru. "Sice tě skoro neznám, ale z doslechu vím jednu věc - Malfoyové neděkují."

"Proto si toho važ, už to nebudu nikdy opakovat."

Ušklíbla se.

"Tak to si to zapíšu do deníčku. Speciálně si ho kvůli tomu zavedu. Milý deníčku, dnes mi skoro poděkoval Malfoy. Až zjistím, kolikátého je, vyhlásím to za svůj soukromý svátek." V jejím podání znělo jeho jméno jako nějaký živočišný druh.

"Sedmnáctého."
"Tak jo, podívej… S nikým jsem o tom nemluvila a ani nehodlám," přisedla si za ním ke stolu a zjevně rozhodnutá udržet oční kontakt, než dokončí myšlenku. "I kdybych chtěla, kdybych řekla pravdu, nechce se mi riskovat, že mě zavřou za to, že jsem ti napomáhala. O to zrovna nestojím. Bradavice nejsou sice moje představa ráje, ale není to Azkaban."

"Zná Brumbál tenhle tvůj pozitivní přístup k věci?" Opatrně upil, aby si nespálil jazyk. Neměl o Brumbálovi valné představy, ale výběr jeho zaměstnanců ho docela zarážel.

"Snažím se o to, ale většinou se mi zdá, že mě ignoruje. Cítím se přehlížená a nedoceněná."

"Mohl bych zařídit, aby-"

"Opovaž se!" zhrozila se. "Radši mě nech trpět přehlížením."

"Ty vůbec nevíš, co chceš."

"Vím," nesouhlasila, ale k odpovědi už se nedostala, protože ze sousedního pokoje k jejich uším dolehl zvuk tříštěného skla a v následující vteřině do kuchyně vběhla černá kočka.

"Damiene," zavrčela naštvaně a šla obhlédnout škodu. Pak se ozvalo zaklínadlo a Julia se vrátila opět s omluvným výrazem ve tváři.

"Promiň. Předchozí Damien byl kliďas, ale s tímhle pytlem blech se člověk opravdu nenudí."

"Předchozí?"

"Jako malá jsem měla černého kocourka Damiena. Umřel, když mi bylo pět. Strašně jsem to obrečela, tak jsem dostala nového, taky černého. A od tý doby mám prostě černý kocourky Damieny. Tohle je v pořadí už čtvrtý."

***

Posadil se do salónku a nechal si přinést kávu. Byl domluven s Cissou, že se tu setkají, až si všechno vyřídí. On měl nějaké své pochůzky a ona si chtěla dát ušít nové šaty. Takže i kdyby pochůzky neměl, něco by si vymyslel, aby nemusel strávit dvě hodiny posloucháním, že tuhle barvu ne, tady to škrtí, tady je to volné, tohle je moc dlouhé, tohle jí přidá dvě kila tamhle, tohle zase onde… Miloval Cissu nade vše na světě, ale na nákup šatů by s ní nešel.

Strávil dvě hodiny u Borgina a Burkese, v Krucáncích a kaňourech a dalších aspoň šesti obchodech, tak snad brzy dorazí i jeho drahá polovička.

Rozevřel si noviny a začetl se do nejnovějších zpráv. Sice většinu z nich znal, ale stále bylo příjemnější pročítat se Věštcem než sledovat levné obrazy na zdech.

"Á, támhle je," zaslechl Cissin zvonivý hlásek, když už dospěl ke zprávám z famfrpálu. Dle toho, jak zněl, odhadoval, že nákup dopadl dobře.

Když ale složil noviny, aby ji přivítal, skoro se mu zastavilo srdce. Po jejím boku stála osoba, které by se v její společnosti nikdy nenadál.

"To je Julia," představila ji Cissa a Lucius jí se zdvořilým úsměvem podal ruku.

"Julia Marciana," přijala nabízenou ruku a v jejích očích četl naprosto upřímný šok. Ostatně on cítil to samé.

"Lucius Malfoy."

"Těší mě," řekla teď už docela pobaveně, když získala opět pevnou půdu pod nohama.

S povděkem se posadil. Občas je svět strašně malý.

37. kapitola

Pád 2 37

---

Byla jsem ráda, že jakožto čarodějka nejsem odkázána na mudlovskou techniku, protože když jsem dorazila domů, zjistila jsem, že poloha domku stranou od civilizace je sice romantická, ale z cesty k domu teď byla jen rozbahněná skluzavka posypaná bílým sněhovým popraškem. Mé autíčko by tu na svých čtyřech nemělo sebemenší šanci - a dělat z něj poloviční letadlo jako Weasley senior, zástupce Odboru proti zneužívání mudlovských výtvorů, na to jsem zase neměla dostatečnou odvahu.

Zatopila jsem v krbu a vytřela louži, kterou jsem po sobě vytvořila v předsíňce. Nesnáším sníh, nesnáším bláto a z duše nenávidím jejich kombinaci. Venku už byla tma, co bych taky v tuhle roční dobu mohla čekat, ale nepršelo a nesněžilo. Ono začne. V celém domě byla naprosto neskutečná zima, takže jsem byla vděčná za své magické schopnosti a pustila se do zútulňování domu - což v mém případě znamenalo pouze snahu zařídit to nějak, abych přes noc nezmrzla. A pokud se to povede, tak možná ještě přes jednu. Nějak jsem zpět do Bradavic nespěchala.

V kuchyňce jsem naskládala jídlo do skříněk a do ledničky a živě si představila své rodiče, jak by zase kroutili očima nad zařízením mé domácnosti. Ačkoli byli velmi benevolentní a otázka čisté krve a ryze kouzelnických způsobů je nikdy nevzrušovala, o mudlovském
vybavení nevěděli, ani co by se za nehet vešlo. Natož něco použít. Kdybych své dětství strávila s nimi, zřejmě bych se chovala stejně. Jenže jejich práce mě odsunula na vedlejší kolej, což v reálu představovalo mudlovskou rodinu mých příbuzných - a to ve mně očividně zanechalo hluboké stopy. Salazar Zmijozel by se obracel v hrobě, kdyby viděl, co všechno vystudovalo s jeho jménem za zády...
Jenže ten teď měl spoustu práce s vývrtkami kvůli chlapci, jenž přežil, aby byl prohlášen za jeho nástupce.

Ačkoli bylo ještě dost brzy (kvůli Severusovi jsem měla dost rozhozený denní režim, netuším, jak měl své dny seskládané on), dala jsem si horkou sprchu a zalezla do postele. Usnula jsem asi krátce po deváté, spokojená, jak se mi dnes vše podařilo krásně zařídit. S podobným pocitem spokojenosti jsem se i probudila. Cítila jsem se nádherně volná - při vědomí, že jsem tu sama, můj pokoj je mým pokojem a nikdo mi sem nepoleze. Euforie mi vydržela zhruba deset vteřin, než jsem si vzpomněla na Luciuse. Jednak jsem netušila, co mi chce, protože jsme se vídali jednou za uherský rok - a to ještě byla náhodná setkání, téměř výhradně omezená na Londýn - jednak by mě zajímalo, jak se sem dostane, protože svou novou adresu jsem mu nedávala. (Ne že by někdy dostal mou starou…) Druhé jednak mě nevzrušovalo, to byl jeho problém, první jednak mě sice taky nevzrušovalo, ale to už BYL můj problém. Nezbývalo než doufat, že ne moc velký…

Sobotní dopoledne jsem strávila vyhazováním Rufuse od televize. Ze všech mudlovských vynálezů, co jsem v domě měla, mu bednička s obrázky, co vydávají zvuky, učarovala nejvíc. A to vysílali jen teleshopping. Mohla jsem být ráda, že si nezapne mobil a neobjedná mi sadu hrnců z nerez oceli. Kdyby venku nebylo tak hnusně, pošlu ho, ať si hraje za humny. Jenomže bílý povlak, co se tu válel včera, dnes zmizel a všude bylo bahno, takže by mi po návratu zaneřádil celý dům. Člověk vám zadělá podlahu. Opice to vezme od podlahy po strop. Zase tak moc jsem se s přírodou sbližovat nemusela.

Pustila jsem si hudbu a užívala si život. Nějaký doveda totiž zařídil, že v Bradavicích nefunguje mudlovská technika. Chápu, že tradicionalistickým kouzelníkům připadala představa internetu v Bradavicích zvrhlá, ale tak nějaké výjimky zařídit mohli. Alespoň pro učitele. Kouzelnický rozhlas se nedal poslouchat. Ne, pokud vám bylo míň jak padesát... Hm… V tom byl možná zakopaný pes. Menšina byla přehlasována většinou. Demokracie je hloupý systém.

Zatímco se pokojem linuly mým uším libé tóny, odšroubovala jsem víčko z lahvičky inkoustu a smočila v něm špičku pera. Ne brka - to jsem se nikdy nenaučila pořádně držet a zdálo se mi nepohodlné. Smutné, Salazare, že? Ale co, doba se mění a my s ní. Aspoň někteří. Můj životní styl byl důvodem, proč jsem řadu úkonů, které běžně vykonávali za své pány skřítci, musela dělat sama. Tak třeba nákup - bylo nemyslitelné poslat Narbyho do mudlovského obchodu. Ne že by se nenabízel - to právě naopak. Jakmile zjistil, že jdu zase pro nějaké nekouzelnické zboží, byl ochota sama - protože věděl, že ho stejně s díky odmítnu.

Než hodiny odbily dvanáct, napsala jsem několik dopisů svým známým. Pokud naši pozvali na tu svou vánoční Ruperta, chtěla jsem taky nějakou svou základnu. Navíc jsem očekávala zase nějakou formální akci, kde bude zase vyslanectvo za několik států, takže budu ráda, když tam bude někdo, koho znám a s kým si budu moct promluvit i o něčem jiném než o kedlubnách. Akorát jsem stihla zavrhnout myšlenku, že bych pozvala někoho jako svého partnera (Tuším, že Anthony, spolužák, se kterým jsem během studií chvíli chodila, a vůbec nás to nepoznamenalo, protože si dobře rozumíme i nadále, je stále svobodný.), když dorazil Lucius.

"Jestli se ještě jednou přestěhuješ, nejspíš skončíš v psí boudě," poznamenal, sotva jsem mu otevřela dveře.

"Vítám tě, ráda tě vidím, co říkáš mému novému domu?"

Přezíravě očima přejel tolik z mého domku, kolik mohl zahlédnout od vchodu.

"Můžeš mi říct, proč ses vlastně stěhovala? Tedy ne že by to předchozí byl nějaký zázrak…" přimhouřil oči a vkročil dovnitř. Zavřela jsem, než mi dovnitř naprší nebo něco horšího.

"Těší mě, že se ti tu líbí. Nemusíš své nadšení dávat tolik najevo."

Dovedla jsem ho do obýváku (ne že by se u mě dalo zabloudit) a vybídla ho, ať se někam posadí, zatímco připravím něco k pití. Jeho povýšený výraz mi napověděl, proč mají Malfoyovi tak obrovské sídlo. Do běžného domu se tohle ego nevejde.

"Tak proč to stěhování?" zeptal se znovu, když jsem se vrátila.

"Protože mě pořád nebavilo odvzdušňovat topení." Jen ať si mudruje. Byla jsem si jistá, že se dál už nezeptá, protože neexistovala věc, které by Malfoy nerozuměl.

"Vidím, že tvůj vkus se vůbec nezměnil." Teď měl na mysli zčásti mudlovské zařízení. Jemu se to kritizuje, jenže já mám i mudlovské přátele, se kterými se stýkám, a některé věci bych asi nevysvětlila.

"Fajn. Takže úvodní milé zdvořilosti máme za sebou. Chtěl jsi se mnou mluvit o nějaké konkrétní věci nebo tě jen těší má přítomnost? Vzpomněl sis snad, že opravdu něco víš o té potvoře, co nám studenty proměňuje v kámen?"

"Ty ses dneska špatně vyspala?" zcela mě ignoroval.

Chtělo by to asi jiný začátek… "Už ses doslechl tu novinku, že Potter je Zmijozelovým dědicem?"

Ignorace byla pryč. Celý jeho obličej se stáhl vzteky. "Od tebe, jakožto někoho, kdo absolvoval zmijozelskou výchovu, bych tuhle poznámku nečekal."

Absolvovala jsem Zmijozel. K nemalému zděšení celého příbuzenstva. A taky jsem absolvovala nějakou výchovu. Ale adjektivum zmijozelská bych s ní nespojovala.

"Ta poznámka se docela nabízí," mile jsem se na něj usmála, abych vyrovnala napětí v místnosti. "Stejně jako se nabízí otázka, jestli máš prsty v celé té záležitosti s tou potvorou, co nám konzervuje studenty a Norrisku."

"Tuhle věc už jsme řešili," zkusil mě odbýt.

"Ne, já chtěla tuhle věc řešit, ale ty… Víš, přemýšlela jsem, jestli bys…"

"Jestli bych co?" Zády se opřel o opěrku gauče a provrtával mě pohledem.

"Jestli bys byl schopen ohrozit i vlastního syna."

Zvážněl, ale z jeho tváře se nedala vyčíst žádná odpověď. Stejně jsem nebyla dobrá čtenářka… Chvíli jsem si ho zkoumavě prohlížela, nevím, čekala jsem snad opravdu na odpověď?

"Vím, co se říká… že jde po těch s nečistou krví… ale kde chceš vzít jistotu, že nějakou náhodou… že na sebe nenarazí a nemusí mít takové štěstí…Kdysi to byla Uršula… Je jen otázkou času, kdy se historie zopakuje."

Ušklíbl se. "Máš obavy o mého syna nebo se obáváš, že tvá krev není dostatečně čistá?"

Nevěřícně jsem potřásla hlavou. "Má krev? Co to s tím-?"

"Proto se Brumbál všude vyptává po tvých předcích? Co chce najít?"

Kdybych neseděla, v tuhle chvíli bych si musela sednout. Musela jsem zamrkat, abych si připomněla, že… Musela jsem se nadechnout. "Cože Brumbál?"

"Ale no tak, prober se. Možná si myslí, že to dělá nenápadně, ale i já mám známé, kteří mi ochotně přinesou informace."
Náhle se zarazil. "Tys to opravdu netušila?"

Teď už jsme na sebe zírali oba dva. Já přestala jako první. Musela jsem vstát. Nemohla jsem to už vydržet. Chvíli jsem nervózně přecházela sem tam po pokoji a byla Luciusovi vděčná, že je zticha a sedí. Ne, neměla jsem obavy, že by v mém rodokmenu mohlo být něco špatného nebo kompromitujícího. Ani jsem si nedokázala představit, jaká informace by se za nějak závadnou dala počítat. Já na čisté krvi nebazírovala - jako někdo. Ale doteď mě ani nenapadlo, že bych se mohla stát předmětem podobného pátrání zrovna já. A Brumbál. Proč? Proč teď? Proč mi nic neřekl? Cítila jsem se zrazená, podvedená, obelhaná. Zatočila se mi hlava. Opřela jsem se o parapet a zahleděla se ven.

"Jak dlouho už to trvá?"

Pokrčil rameny. "Když jsem byl v Bradavicích, už měl nějaké poznámky v pracovně. Divím se, že ti to uniklo. Obvykle býváš se situací docela obeznámená."

Stiskla jsem čelisti.

"Protože jsem ani neměla tušení, že bych někoho mohla v tomhle ohledu zajímat. Zvláště po všech těch letech."

"Nikdy není nic promlčené, i když se sami sebe snažíme přesvědčit o opaku."

"Proto se podobné věci snažíme uspat a neprobouzet."

Teď už jsme se v rozhovoru oba odchýlili od původního námětu a ocitli se na tenkém ledě událostí, kterými jsme se oba drželi vzájemně v šachu a díky kterým byl Lucius přesvědčen, že jsem zřejmě napůl psychopat. Neměla jsem mu to za zlé. Vlastně jsem to docela vítala, protože to alespoň pomáhalo držet bariéry vztyčené. Sice jsme za celé ty roky zjistili, že to s tím nebezpečím nebude až tak žhavé, ale nějaká vnitřní nejistota tu byla stále.

"Takový stav ale nemůže dlouho vydržet. A ty si musíš konečně vybrat stranu, na kterou se postavíš, až se ON vrátí. Protože pokud budeš pořád stát na středu, můžeš jen odhadovat, která strana tě smete jako první."

"Nemůžeš radši říkat pokud se vrátí?"

Vrátila jsme se zpět na své místo. Prvotní šok sice ještě nepominul, ale bylo na čase pročistit si trochu hlavu a rozhodnout se, jak se získanou informací naložit.

"Nepřišel jsem si hrát se slovíčky. On se vrátí. Já to vím, Brumbál to ví a ty to víš taky. A stejně tak Severus, ať už se tváří jakkoli."

"Co zase ten s tím má společného?"

Posunul se na kraj gauče a mírně se ke mně naklonil. "Nespoléhej na něj jenom proto, že mu Brumbál věří. Severus je, jaký je, a pokud se něco stane, na tebe se ohlížet nebude. On ví moc dobře, co je pro něj nejlepší, a podle toho se zařídí. Nemůžeš mu věřit."

Ach, kde už jsem tohle jen slyšela?

"No, ty nevěříš jemu, on nevěří tobě, jste si kvit."

"A komu věříš ty?"

"Z vás dvou?" vydechla jsem nevěřícně. To byl tvrdý oříšek. "To myslíš vážně?" Neměla jsem sebemenší důvod dělat si iluze o jediném z nich.

A teď už ani o Brumbálovi.

Informace nám prostě zbytečně komplikují život. Žití v nevědomosti by bylo tak příjemné…

Zatvářil se hraně dotčeně.

"Já ti nikdy nelhal," namítl. To byla pravda. Naše první setkání neposkytlo k žádným lžím prostor a do budoucna nás účinně zbavilo povinnosti hrát si na něco, co bylo předkládáno jako všeobecně přijatelná pravda. Navíc jsme se společensky stejně nikdy moc nestýkali, takže i kdybychom si chtěli lhát, šance jednoduše nebyla. Leda bychom udržovali nějaký písemný styk. A pokud šlo o Severuse, po těch x letech v Bradavicích jsem věděla zhruba to, co na začátku - že je všechno možné, jen ne vlídný, milý, srdečný, ohleduplný, otevřený, přátelský…

Povytáhla jsem obočí. Usmál se a vstal k odchodu.

"O tomhle jsi se mnou chtěl mluvit?"

"Chtěl jsem se jen ujistit, že si na sebe dáš pozor."

"To ses ujišťoval už ve škole."

"Ale moc uspokojivě to nedopadlo."

"Snad žiju, ne?"

Ve dveřích mě vzal za ruce a zlehka se ke mně naklonil, jako by mě snad chtěl políbit na rozloučenou. Nakonec se ale zase napřímil. "Slíbím, že popátrám po Brumbálových úmyslech, a ty slib, že si všechno necháš projít hlavou a uklidíš se někam stranou. Podruhé ti to nemusí vyjít."

"Dobře, to mi klidně slib… Ale já budu doufat, že žádné podruhé nebude."

36. kapitola

Tady je ještě jeden nedělní počin, jsem měla psavou...

---

Pozdě odpoledne mě a Severuse poslal Brumbál k Hagridovi, abychom mu postavili nějaký kouzelný plot kolem slepičí ohrádky. Cítila jsem se velmi poctěná, že už mám na starosti i kurník, a Severus taky skákal radostí. Obcházel ohradu ve svém dlouhém plášti a zametal tak za sebou případné stopy, které před sebou zkoumal. Našemu šafáři totiž něco vytrvale likvidovalo kohouty. Se Zakázaným lesem za zády se nebylo čemu divit. A s tím, co tam Hagrid neustále nasazoval. Mohli jsme být rádi, že hrad stále stojí.

Prohrabávala jsem se v hlavě vhodnými zaklínadly a vybraná vypouštěla ven. Napadlo mě, že bych mohla použít i nějaké tlumící kouzlo, ale pak mi došlo, že je to zbytečné, protože ohrada stála poměrně daleko od hradu a kohouti mě nebudili. A jestli někoho ano, je to jeho problém. Nehas, co tě nepálí.

"Julie, pojď sem!" zavolal náhle Severus, oči upřené do ohrady.

Nakrčila jsem rty. Právě teď jsem tak toužila po tom, abych si tu prohlížela slepice. Ale stejně jsem se k němu dovlekla a zahleděla se tam, kam koukal můj drahý kolega.

No, slepici se šupinami jsem viděla poprvé.

"Ona má i plovací blány?" nevěřícně jsem vykulila oči.

Severus přikývl.

"Zásobuje Hagrid i hradní kuchyni?"

Další přikývnutí.

No brr.

"Je tu jen jedna?"

"Nevím. I tuhle jsem viděl poprvé v životě."

Tomu nebylo těžké uvěřit. Já dosud ani nevěděla, že máme slepice. Pro jistotu jsem se rozhlédla, jestli někde nezahlédnu i výběh s kravami nebo prasaty. To ale nebyla zvířata, která by Hagrida nějak zaujala. Na to byla příliš normální. Vlastně jsem ani nechápala, k čemu tu má ty slepice. Možná jako přírodní ukazatele času. Vstávat za ranního kuropění a chodit spát se slepicemi…

"Ach, tady jste!" zahlaholil Zlatoslav, a když jsme se otočili, zvesela na nás zamával. Potlačila jsem nutkání zatvářit se otráveně a věnovala jsem mu jeden úsměv a mávla taky. Severus se nepřemáhal a mračil se vstříc idolu srdcí většiny čarodějek.

"Včera se to docela povedlo, že?"

Obočí mi nevěřícně vylétlo vzhůru, ale on svůj dotaz očividně myslel zcela vážně. Byl tam? A byl dnes ve škole? Pochopil, co to znamená, že má Potter hadí jazyk? Nebo si toho nevšiml? Neslyšel o Finch-Fletchleym a Nicholasovi?

Počkat, opravdu mě to překvapuje?

"Ta slepice má šupiny!" zvolal náhle a rychle uběhl posledních pár kroků. Neviditelná zeď kouzel kolem ohrady ho ale zadržela a on trochu zaúpěl a ucukl, jako by se spálil nebo dostal ránou elektřinou. Nevzpomínala jsem si, že bych použila nějaké kouzlo, co by… Severus se ušklíbl a v jeho kapse rychle a nenápadně zmizela hůlka.

Do hradu jsme se tedy vraceli pohromadě. Nikdy ta cesta nebyla tak dlouhá. A to se Zlatoslav ani nedostal ke svému odchodu z Nepálu. Vlastně jsem s marně snažila upamatovat, proč tam vlastně lezl. Severus celou dobu hleděl soustředěně před sebe. Zřejmě cvičil počty. Neskutečně jsem se začala těšit na pátek, kdy jsem chtěla vyrazit do Londýna kvůli šatům na večírek svých drahých rodičů a bůhvíkolika dalších členů kouzelnického společenství. A pak zalezu domů a vrátím se sem až v neděli. Už jen při té představě jsem pookřála.

Na večeři jsem nešla, pro dnešek už jsem měla historek dost a viděla jsem něco mezi slepicí a zakrslým krokodýlem, což se hned tak někomu nepodaří, takže jsem byla šťastná a spokojená a pokládala jsem dnešek za uzavřený. O půl sedmé jsem se zamkla, za dveře opřela židli (co kdyby)a po dlouhé horké sprše, při které tekla fialová voda (nechtěla jsem pátrat proč), jsem se zachumlala do peřin a na několik hodin zapomněla na svět.

Škoda, že člověk nemůže prospat celý týden.

Weasleyova dvojčata se totiž rozhodla oficiálně prohlásit Pottera za Zmijozelova dědice, všude ho provázela a razila mu cestu davem. To bylo trochu zbytečné, protože Harrymu se všichni vyhýbali jak čert kříži. Brumbál, Severus i Minerva nastalou situaci velmi těžce nesli. Ani jeden z nich netoužil spojovat jeho jméno se Zmijozelem - a dle Albusova výrazu se dalo soudit, že už se mu v hlavě rodí nějaká obhajitelná teorie toho, jak Potter ke schopnostem přišel. Docela jsem se těšila, až ji oficiálně přednese.

Další člověk, který si Potterovo nové postavení dvakrát neužíval, byl Luciusův syn. Celé to pojal jako osobní urážku. To jsem chápala. Malfoyovi si vždy zakládali na své čisté krvi a ctili Zmijozelův odkaz. Potterova spřízněnost s jejich vzorem by pro ně byla políčkem do tváře.

V této tíživé atmosféře se týden táhl ještě více než obvykle. Přesto jsem se pátku nakonec dožila, a sotva jsem absolvovala dvouhodinovku s výběrem studentů z pátého ročníku, sbalila jsem kabelku a byla pryč, dříve než si Severus vzpomene, že potřebuje z Londýna něco přivézt. Netoužila jsem tahat v kabelce sušené oči nebo jiné tělesné části jakéhokoli živočicha, nebo se byť jen podívat na lahvičku seškrábaného slizu z čehokoli. A tohle on pak míchá do lektvarů. A já jsem divná, když se kouzelnické medicíně vyhýbám, seč mohu!

Kolem půl páté jsem stála v Příčné ulici před výlohou salónu madame Malkinové a prohlížela si vystavené zboží. Neměla jsem konkrétní představu. Rozhodně jsem vzala za kliku a vešla dovnitř. Nesnáším shánění slavnostního oblečení, protože se v něm vůbec nevyznám. Rozlišuju totiž věci do dvou základních kategorií - líbí se mi a nelíbí se mi - což bývá zavádějící. Madame Malkinová naštěstí své řemeslo ovládá a vždy dokáže najít ty správné šaty pro každou příležitost.

Než jsem se nadála, leželo přede mnou pět návrhů. Odložila jsem svrchní plášť s kápí. Rufus, který v ní našel pohodlné útočiště (nemohla jsem ho přece nechat samotného v Bradavicích), vyskočil za krk nejbližší figuríně. Majitelce salónu to naštěstí nevadilo. Byla na mazlíčky kouzelníků zvyklá, i když pochybuju, že se tu někdy někdo objevil s opicí.

První šaty byly temně modré s dlouhou rozšířenou sukní až na zem. Nádherné. Další zmijozelsky zelené (že by?), splývavé, s dlouhými rukavičkami. Nádherné… Šifonové koktejlky v odstínech šedi a černým květinovým vzorem. Vědět tak, co to na mě vlastně naši šijí… Rufuse už to nebavilo. Přece jen byl mužského rodu. Slíbila jsem mu, že si pospíším, a oblékla si dlouhé rudé saténové šaty bez ramínek. Vzadu měly šněrování, takže jsem potřebovala asistenci, sukně byla dlouhá tak akorát, abych si na ni dupla, až někam půjdu, a vzadu byla ještě delší, protože zezadu vylézalo cosi jako vlečka, aby mi ji kdokoli, kdo půjde necelý metr za mnou, mohl přišlápnout. Těsně obepínaly mou postavu, sukně se rozšiřovala až někde v oblasti kolem kolen. Kdybych si je koupila, nesměla bych už přibrat ani gram. Ale měly nádherně řešený živůtek - pruh pošitý korálky se táhl od výstřihu přes pravé ňadro a mizel v látce, podobný pruh byl i na levém boku a mizel ještě před pravým, takže to vzbuzovalo dojem důmyslně ovinuté látky. Rafinované. Sledovala jsem svůj obraz v zrcadle. Koho jsem chtěla okouzlit? O co se tu vlastně snažím?

"Hezké."

Trhla jsem sebou a obrátila se. Cissa už stála skoro u mě, přes ruku měla přehozenou velice draze vypadající róbu. Zřejmě se také chystala na nějakou společenskou událost, jejíž rozsah se ovšem nedal měřit s tou naší.

"Díky. Jen mám strach, že v nich budu muset celý večer jenom stát, jinak se mi něco stane."

"Za obdiv se musí platit," pokrčila rameny a znalecky si mě přeměřila. "Ještě nějaké vhodné doplňky a boty a bude to dokonalé. Kdo je tím šťastným?"

"Rodiče."

Rozesmála se. "Ach."

"Pozvali mého bývalého."

"Toho zahradníka?" odfrkla pohrdlivě. "Jestli chceš zapůsobit na toho, dovolila bych si spíš navrhnout nějakou kombinézu. A holínky. Madame Malkinová? Potřebujeme boty."

Mohlo mě napadnout, že pokud něco vybere Cissa, neujdu na tom ani dva metry.

"V tomhle se zabiju," zhrozila jsem se, když přede mě majitelka salónu postavila naprosto nádherné boty, které sice perfektně padly k šatům, já v nich vyrostla o několik centimetrů, ale naprosto jsem si vychýlila těžiště a nedokázala jsem ho v nich zase najít, takže jsem se hodnou chvíli kymácela do všech stran.

"U Merlinových vousů, co to s tebou v Bradavicích udělali? V čem tam chodíš?"

Podívala jsem se na své nízké boty. Cissa pokrčila nesouhlasně nos.

"Hrozné," zhodnotila to jediným slovem.

"Mně se to zdá dobré."

Skvělé. Vážně skvělé. Lucius stál ve dveřích a usmíval se jako člověk, co se minulý týden stal polobohem a nějaké pozemské záležitosti mu mohou být ukradené.

Raději jsem odkývala madame Malkinové, že si všechno vezmu, abych se vyhnula situaci, že se tu zjeví ještě někdo, a došla
se převléknout zpět do svého, zatímco Cissa se ještě rozhodla vybrat mi vhodné doplňky. Bylo mi jasné, že budu vypadat perfektně a že za to zaplatím rekordní sumu. Přesně to jsem potřebovala…

Když jsem vycházela z převlékárny (to se nedalo nazvat kabinkou v mudlovském slova smyslu), skoro jsem vrazila do Luciuse.

"Potřebuju s tebou mluvit," řekl tiše. "Budeš dnes nebo zítra doma?"

Kývla jsem. "O čem?"

"To bych tu nerad…"

"Podívej se na tyhle, jsou překrásné," rozplývala se Cissa a nesla mi ukázat velice draze vypadající náušnice s rudými drahokamy. Začala jsem v duchu přemýšlet, co by tomuhle řekla má finanční situace. Než se stačila ozvat, vytasila se Cissa se zprávou, že je k nim i náhrdelník.

"Jsou krásné, ale šperky mám," pokusila jsem se odvrátit Cissu od úmyslu totálně mě zruinovat. Nespokojeně se zamračila a vrátila madame Malkinové svůj objev.

Všimla jsem si, jak si mě zvědavě prohlíží a přemýšlí, co mám s touhle rodinou asi společného. Sotva by mi věřila, že skoro nic. Lidé - i kouzelníci - mají radši báchorky než pravdu. Přehodila jsem přes sebe plášť, Rufus zmizel v kapuci, zaplatila jsem a nechala ji tu s jejími dohady. Bylo mi jasné, že dnes jsem se tu dostala do kategorie V. I. P. To se mi v budoucnu ještě pěkně prodraží…

Jen tak z mého života

Vážení a drazí milí moji,

---

tak jsem tak dneska byla na pracovním pohovoru a jdu vám poreferovat. Inzerát slušný - jednalo se o práci v kanceláři, administrativa. Jelikož studuju (zase, lidi, zabte mě, co jsem za idiota, že už v tý škole trčím 20 let, jak mi spočetla minulý týden spolubydla), zdálo se mi to ideální. Půlden v kanceláři, žádná domácí příprava jako jazykovky a druhý půlden čas věnovat se škole. Co víc si přát? No, a teď do reality. Ano, jednalo se o práci v kanceláři - ovšem tato práce následuje až po jisté fázi, kterou strávíte někde v obchoďáku a podobně a přesvědčujete lidi, ať si koupí to a to a to, že bez toho asi umřou. Představila jsem si sama sebe na tomto postu: Já, která když vidím na trase své chůze člověka s deskami, sklopím oči, případně je upřu přímo před sebe s výrazem "jsem buldozer, uhni", a když už mě čirou náhodou i tak osloví, než dokončí pozdrav, vrčím "nic nechci", "spěchám", "všechno mám", "až budu chtít do sekty, založím si vlastní" a nebrzdím. Vhodnějšího adepta prodeje abyste pohledali... Předpokládejme ale, že kývnu. Z mého půldne v kanceláři je celý den někde v čudu a já budu ráda, když se po cca 13 hodinách dostanu na kolej studovat.

Jedna věc mě ale s těmihle opruzprodejci dneska trochu smířila. Když mě slečna, která byla cca stejně stará jako já, propustila z pohovoru, ukázala mi kuchyňku, jestli si nechci uvařit kávu. Já, které v žilách koluje kofein neředěný krví... Odpověď předem jasná. Mimochodem - došel jim cukr, ale dělala jsem turka, takže to i tak bylo poživatelné. Zatímco jsem si připalovala jazyk horkou kávou, studovala jsem si nástěnku s pokyny pro lidi, mezi něž bych měla patřit i já. Předepsané oblečení, boty, účes, líčení... Ok, připouštím, že požadavek čištění zubů a používání deodorantu má něco do sebe. Slovo "ale" nesmí ve vašem slovníku figurovat. Za každými dvěma větami se ptát po občance a telefonu... Předtištěná strana textu, co do lidí hučet po telefonu, až jim zavolám, sotva dorazím do kanclu. Představa, že mi opruzprodejce ještě volá domů, sotva mě propustil v obchoďáku... Plynule jsem přešla na práci v kolektivu. Nevím proč, ale najednou se mi zdálo, že vstupuju do Společenstva slunce... Jako na potvrzení mých slov se ve dveřích objevila slečna s trvale našroubovaným úsměvem, oblečená, nalíčená a učesaná v souladu s regulemi, navoněná, a mile mě pozvala na prezentaci k další vzorné slečně, která nám promítla výhody všemocného přístroje za 60 000 korun, který bychom měli prodávat...

35.kapitola

Pád 2 35

---

Ráno toho byla plná škola. Ne mě a Severuse - toho měl plnou hlavu jen Brumbál a Minerva - ale Potterových netušených schopností. Nevím, co v noci ti dva řešili se Severusem - vyhodila jsem je a šla si konečně lehnout do svého. Ne že bych byla nějak háklivá, ale když usínám, nepotřebuju, aby u mě seděl člověk, co každý týden zásobuje ošetřovnu přílivy studentů ze svých hodin. A když spím, nepotřebuju ho tam taky. A stejně tak Brumbála a Minervu. Po dvou hodinách jsem vstala, rozlámaná a otrávená, a vydala se na snídani.

Kdyby bylo teplo, štěbetali by si o Potterovi i ptáci na střeše. Jenže se v noci nachumelilo a ptactvo by zmrzlo, takže štěbetali jen studenti. A profesoři. Zlatoslavova jistota už byla znovuzrozena, a protože se díky včerejší události ocitl ve středu zájmu, takže byl ve svém živlu, zářil do všech stran jako mladší bratr nebeského slunce, čímž mě odpudil na opačnou stranu stolu, jelikož jsem nechtěla chytit úpal. Nebo úžeh. Nikdy pořádně nevím, co je co. Tedy znám rozdíl, jen nevím, jak se která z těch záležitostí jmenuje.

Severus mi kývl na pozdrav. Vypadal stejně nevyspale jako já. To mě nepřekvapovalo - když se mu ještě věnovali čelní zástupci Nebelvíru. Jak ale bylo možné, že Minerva a Albus vypadali svěže a zcela normálně jako každý jiný den, to jsem nechápala. Každopádně mi to ještě víc zkazilo náladu a nalila jsem si hodně silné kafe, které tu stálo přede mnou, jako by ho tu někdo speciálně pro mě zanechal. Budu muset Narbymu poděkovat.

"K čemu jste v noci došli?" zeptala jsem se Severuse, zatímco jsem si hřála prsty o horký hrnek. Konvičku jsem postavila tak, aby bylo všem jasné, že je MOJE a NIKOMU ji nedám. Budu ji ještě potřebovat.

"Že to není možné," odtušil bezvýrazně.

"Gratuluju, to je pokrok." Zhluboka jsem se napila.

Blbost. Spálila jsem si jazyk.

Střelil po mně pohledem. Jako by mě to vzrušovalo.

Zhnuseně jsem pozorovala, jak se od stropu snášejí bílé vločky a mizí jen kousek nad hlavami studentů. Kdybych měla v tuto chvíli nějak pojmenovat toho, kdo začaroval strop, aby odrážel počasí venku, napadlo by mě asi jediné slovo - pako. Nic vás po ránu tak nenakopne, než když se při snídani musíte koukat, jak vám v místnosti prší. A pak při obědě, při večeři… Úžasný nápad. Kdyby Bradavice postavili v Itálii, kde aspoň vědí, jak vypadá slunce, tak neřeknu… Ale tady? Tři sta dní v roce tu prší a šedesát pět leje. No dobře, teď zrovna sněžilo. Výborné počasí taky byla mlha. Líně se převalující bílý povlak nad hlavami studentů a k tomu studená snídaně. A dýňový džus. Taky plískanice je kvalitní pozadí ke každému jídlu. Slyšíte skučení větru venku a strop vám k tomu zprostředkuje dokonalý vizuální zážitek. Geniální. Zimu a vlhko slyšíte, vidíte - a díky tomu máte i pocit, že cítíte. Perfektní start do nového dne.

A stejně jako začal, tak i pokračoval. Odpoledne jsme měli menší pozdvižení, které způsobil - chvilka překvapení - Harry Potter. Protiva spustil povyk, na který zareagovali všichni studenti naprosto stejným způsobem - vyrazili ze tříd ven, aby se přesvědčili na vlastní oči, co se děje. My, zástupci pedagogického sboru, jsme museli za nimi, abychom se je zase pokusili zahnat do tříd a umravnit. Nadlidský úkol. Zvláště když na studentech nesmíme praktikovat magii. Imperius by bylo asi nejvhodnější školní zaklínadlo, bohužel kdysi někdo na ministerstvu rozhodl, že ho zapíše mezi kletby, které se nepromíjejí. Určitě to nebyl pedagog.

Minerva nakonec víceméně zjednala pořádek, abychom nahnali divou zvěř do učeben a sami se tak mohli podívat, co se stalo.

Na podlaze ležel zkamenělý Justin Finch-Fletchley, nad ním vlál nehybný Sir Nicholas de Mimsy-Porpington, který díky svému fyzickému - v jeho případě spíš duševnímu - duchovnímu - stavu zkamenět nemohl, i kdyby nakrásně chtěl. A pak tam byla chlouba Nebelvíru a tvářila se, že tam není.

Brumbál se zjeví.

Minerva skoro dostala infarkt. Před pár hodinami se ti dva dohodli, že to není možné - a tenhle skrček jim to teď takhle sabotuje. Za jiných okolností by mi těch dvou bylo líto, ale byli z Nebelvíru a loni nám sebrali školní pohár.

Filius Kratiknot a Aurora Sinistra z astronomického se ujali nemobilního studenta a dopravili ho na ošetřovnu. Sice jsem tak docela nechápala, proč je ukládají na měkká lůžka, když je stejně tak dobře mohli opřít o zeď někde v přístěnku pro košťata, ale bylo mi jasné, že na rodiče postižených by asi nepůsobilo nejlépe sdělení, že jsme jejich potomka dočasně uskladnili v nějakém kutlochu vedle náčiní pro úklid chodeb a toalet. Taky jsme je mohli stavět do vstupní síně - takové memento - budeš zlobit a uvidíš…

Jenže Brumbál neměl dostatečně kreativního ducha.

Potom ještě Minerva vykouzlila obrovský vějíř a strčila ho do ruky studentovi, kterého jsem neznala, ale kterého předtím okřikla, aby byl zticha, protože hulákal, že byl Potter konečně přistižen přímo při činu - což byl pro vedoucí nebelvírské koleje zásadní prohřešek. Do paměti jsem si uložila jeho jméno - Macmillan - a byla jsem si jistá, že do pěti minut se odsud zase vykouří.

Když Minerva chytla Pottera a táhla ho s sebou k Brumbálovi, zase jsem zmizela do třídy, abych mohla předstoupit před tváře vyděšených studentů třetího ročníku. Celá šťastná jsem se těšila na jejich dotazy. Pottera nám byl čert dlužen.

Ani jsem ještě nedovřela dveře a Millie Cooperová, velice snaživá dívka z Havraspáru, už měla ruku ve vzduchu. Ano, opravdu jsem litovala, že nemůžeme používat Imperius, moc by mi to usnadnilo práci. Ono by stačilo jen mírně vnutit svou vůli, trošičku popostrčit, ale ani k tomu se mi moc nechtělo sahat. Hlavně proto, že jsem se celá ta léta tady tvářila, že jsem o ničem podobném nikdy neslyšela, natož abych něco podobného kdy dělala. Jistě, bylo sice pár svědků z dob dávno minulých, ale pochybuju, že by Lucius měl v úmyslu zrovna tuhle věc někdy vytahovat. Z loňska tu byl Severus, ale u něj jsem si nebyla jistá, zda to ví nebo neví. Nikdy mi to sice nedal najevo, ale já měla podezření, že o tom věděl. Že postřehl, co se stalo ve sklepení, kdy jsme se nenápadně (ha ha) plížili za Potterem, než nám odpravil tehdejšího učitele obrany.

Abych trochu potlačila svou nevoli, představila jsem si Albuse, až k němu dorazí tohle poselstvo.

S novým úsměvem na tváři jsem pokynula slečně Cooperové, ať promluví.

34. kapitola Albuse Brumbála

Pád 2 34 AB

---

Ne.

Prostě ne.

Tohle ne.

Tohle bylo to poslední, co mi chybělo.

Minerva stála u stolu bledá jak stěna a čekala, co řeknu. Vlastně jsem byl rád, spíše jsem čekal, že bude rudá a bude křičet, ale momentálně se jí nedostávalo sil.

Co jsem mohl říct?

Jistě je nějaké vysvětlení, nějaké racionální vysvětlení… nějaké PŘIJATELNÉ vysvětlení!

Potter prostě není Zmijozelovým dědicem, a basta. Já už na to přijdu.

V Nebelvíru nemůže být nikdo Zmijozelovy krve. Prostě ne. To už bych se Severusem nevydržel.

"Je to nesmysl, Minervo," řekl jsem tak klidně, jak jsem to dokázal.
Nezdálo se, že by se uklidnila, a já jsem horečně hledal vysvětlení.

Hadí jazyk! V Nebelvíru! Ještě že nevěřím na karmu, už bych musel přemýšlet, co jsem komu udělal.

Bloudil jsem očima po místnosti ve snaze najít nějakou, alespoň chvilkovou, záchranu. Bylo něco po čtvrté, nikdo po mně v tuto hodinu, kdy se neví, jestli je den nebo noc, nemůže čekat zázraky. Jak se to vůbec dozvěděla? Bradavické tamtamy jsou asi ty nejrychlejší na světě. I na kouzelnické poměry. A od té doby, co se tu volně pohyboval Lockhart, byly testovány každým dnem. Pro naše obrazy byl zajímavým zpestřením a všichni portrétování se předháněli v nejčerstvějších novinkách.

"Jak si můžete být tak jistý, Albusi? Něco v něm Ho tenkrát zastavilo."

"Ale Minervo, myslím, že tohle už jsme vyřešili."

"Co když se mýlíte? Jistě, nepopírám moc oběti jeho matky, ale co když v tom bylo ještě něco jiného? Můžete to vyloučit?"

No, to jsem nemohl.

Potřeboval jsem si nutně promluvit s někým informovanějším, s někým, kdo byl osobně přítomný… Byly tu dvě možnosti - Severus nebo Zlatoslav…

Takže tu byla jedna možnost.

A za dvě tři hodiny už stejně svítá…

Rozhodně jsem se zvedl ze židle.

"Jdu za Severusem," oznámil jsem.

"Jdu s vámi," ožila Minerva.

Co se dá dělat…

Hadí jazyk v Nebelvíru!

A já měl takovou radost, když se tam dostal!

Hlavou mi vířily nejrůznější teorie, jedna šílenější než druhá. Muselo tu být nějaké vysvětlení. Jednoduché a uspokojivé. Jen jsem ho neviděl.

Schody jsme scházeli celou věčnost. Proč naši zakladatelé stavěli tu školu tak velkou? A proč to následující generace jen přistavovaly a přistavovaly? To snad všichni čekali nějakou populační explozi? A k čemu ta pohyblivá schodiště? Kdo chce třikrát skončit někde jinde, než se konečně dostane tam, kam původně chtěl?

Potřebujeme tu potrubní poštu.

Možná jsem měl poslat sovu a zavolat Severuse nahoru.

Jenže on by jistě nevstal a tvrdil by, že žádnou zprávu nedostal.

Zvlášť kdybych napsal, že jde o Pottera…

Konečně jsme se dostali až dolů. Rázně jsem zabušil na dveře, abych vzbudil svého oddaného zaměstnance. Když nemůžu spát já…

Počkal jsem asi deset vteřin, pak jsem zaklepal znovu.

Uvnitř se něco pohnulo a my zaslechli šouravé kroky blížící se ke dveřím. Pomalu jsem se připravil na neodvratné hromobití.

Klika se pohnula a dveře se pomalu otevřely.

No, byl jsem připraven na hodně otrávený obličej. Severusův. Ale ve vzniklé štěrbině se objevil bledý a znechucený obličej Juliin. Vlasy měla rozcuchané a nevrle na mě zamžourala. Cítil jsem, jak Minerva za mnou zalapala po dechu.

"Mohla byste mi zavolat Severuse?" Rozhodl jsem se nedat na sobě znát překvapení. Asi jsem to mohl čekat. Ti dva spolu trávili až příliš času.

"Hm," zavrčela, ale k mému překvapení se nevrátila dovnitř, nýbrž se zachumlala do pláště, beze slova se proploužila kolem nás a vydala se do ztemnělé chodby a po schodech vzhůru.

Mám pocit, že mi spousta věcí na téhle škole uniká. Téhle generaci vůbec nerozumím. Nebo je to jen tím Zmijozelem? Nerozumět Zmijozelcům zase není až tak zlé…

Nakonec jsme skončili před dveřmi do jejího bytu. Vytáhla hůlku a otevřela. Následovali jsme ji do první místnosti.

"Počkejte tu, prosím," řekla odploužila se k dalším dveřím. Otevřela je - a zavolala do tmy u vnitř: "Severusi, máš tady návštěvu!"

"Je noc," zněla odpověď.

Toho jsem si byl taky vědom…

"Řekni, že jsem u sebe," pokračoval.

"To asi neprojde, odsud jsme teď přišli."

"Tak o mně nevíš."

"Když jsem říkala, že máš TADY návštěvu, myslela jsem TADY."

"Řekni Lockhartovi, že ať ho napadlo cokoli, mě to nezajímá a asistovat mu při tom nebudu, i kdyby mě k tomu nutil samotný Pán zla."

"Ten ne."

"Lockhart nebo Pán zla?"

"Oba."

Další zavrčení a tlumené kroky. Za okamžik už stál Severus na prahu a já byl rád, že jsem tu ředitelem, protože jinak bych mohl být ohrožen na životě. Soudě podle jeho výrazu. Asi jsem si na rozhovor nevybral tu nejlepší chvíli… Ovšem ta u Severuse není nikdy…

Chuck nebruslí

Vodafone ovečky sice nikdy nic netrumfne, ale tahle reklama je taky kvalitní.