Nic vtipného a nic s Potterem. Ne že by v mém Potterovi Potter vystupoval, ale chápete mě... Taky tam není děj, žádná nová informace, hlubokou love story ode mě taky nemůžete čekat a je tam Rosalie. Takže komu se chce i tak pokračovat, snad se bude líbit...
Pár informací pro ty, co nečetli: Jedná se o moment z posledního dílu, kdy už jsou Bella s Edwardem manželé a na líbánkách Bella zjistí, že je těhotná. Edward ji veze domů, aby situaci
vyřešili, protože je víc než pravděpodobné, že tohle těhotenství nemá šanci přežít.
"Rosalie?" zašeptala naléhavě, sotva jsem zvedla mobil. "Tady je Bella. Prosím tě. Musíš mi pomoct."
Překvapilo mě, že volá právě mně. Držela v rukou Edwardův mobil a ze všech členů rodiny (z nichž se všemi si rozuměla lépe než se mnou) se rozhodla vytočit zrovna mé číslo. Ta naléhavost v jejím hlase mě ale donutila poslouchat a také ztišit hlas, ačkoli to bylo zrovna bezpředmětné. Nevěděla jsem, co se stalo, ale věděla jsem, že se něco děje, protože když jsem šla ven, Alice se tvářila divně a volala našim novomanželům.
Neposlouchala jsem. Nechtěla jsem slyšet. Nebyla jsem připravená poslouchat nadšené švitoření těch dvou o věčnosti. Nechápala jsem ji. Chtěla vyměnit všechno, celý život, rodinu, přátele, VŠECHNO - za pomalu se plazící ustrnulou věčnost. Mohla žít, najít si lásku, mít děti, sledovat, jak rostou, jak běhají, jak se k ní s rozzářenýma očima a s úsměvem vrací po dni stráveném s kamarády, mohla pomalu stárnout vedle někoho, koho by milovala, každý den na něm odhalovat něco nového, sledovat, jak se mění on, jak se mění ona… Mohla se hýbat, kam chtěla, ale ona chtěla zamrznout v jediném nekonečném teď. Měla tolik možností volby a ona si vybere tu jedinou špatnou! Nedokázala jsem sledovat s takovou radostí a nadšením, jaké pociťovali všichni ostatní, jak všechno zahazuje, aniž by si pořádně uvědomovala, co vlastně má nebo může mít. Ani neměla šanci to zjistit. Kolik jí bylo? Osmnáct? Co věděla o světě a o životě? Vždyť se ještě ani neměla šanci kolem sebe pořádně rozhlédnout, aby zjistila, co jí život může nabídnout! Byla jak poupě, které jsme utrhli, sotva vyrašilo na stonku, aniž jsme mu dali příležitost ukázat, v jakou květinu mohlo vykvést. A teď už se to ani nikdo nedozví. Byli jsme všichni zrůdy, že jsme to připustili.
A ona se z toho těší! Kdybych byla člověk, bodalo by mě u srdce, kdykoliv bych si na ni vzpomněla. A já na ni myslela pořád. Nedokázala jsem ji vyhnat z hlavy. Byla nadšená jak malé dítě, které sedí v seníku, škrtá zápalkami a má radost, když stvoří ohníček. Raduje se z třepotavých plamínků a nevidí, že za chvíli uhoří. Ani ho nenapadne se pohnout a s křikem utéct. Zachránit se. Pokračovat.
Jak jsme jí to mohli dovolit?
Jak to mohla nevidět? Byla tak slepá?
A Edward? Po století existence by měl mít rozum. Tak dlouho už prožíval tenhle jediný absurdní den. Věděla jsem, že není šťastný. Co bychom někdy dali za zítřek! Ale ten nikdy nepřišel. Pořád tu bylo jen teď, teď, teď, teď… Dlouhé, nekonečné, únavné teď! Věděl to, a stejně ji před tím neochránil! Byl starší než já, ale teď se choval, jako by mu opravdu bylo jen těch jeho věčných, neměnných sedmnáct.
Nejvíce mě ale štvalo a sžíralo, že v celé naší rodině není nikdo, kdo by ho přivedl k rozumu. On to prostě neviděl a nechtěl vidět! Spoléhala jsem na Carlislea, že bude mít tolik soudnosti, aby pochopil, jak tomu děvčeti ublížíme, jenomže to její nadšení a zaslepenost ohledně Edwarda se snad šířilo na všechny kolem a Esmé byla nadšená, že se po těch dlouhých desetiletích nemusí dívat na synův ztrápený výraz, že by byla ochotná udělat cokoli, aby na té tváři to štěstí udržela, že Carlisle couvl, aby ji neranil. S Alicí se nedalo počítat. Alice byla nadšená snad ještě více než Bella. Tím byl ze hry i Jasper, protože ten by proti Alici nikdy nešel. To já to samé o Emmettovi říct nemohla. Jeho reakce, stejná jako Alicina, mě ranila nejvíc. Znal mě. Chápal mě. A přesto byl tak nadšený do destrukce Bellina vzácného života jako všichni ostatní. Kdybych musela pro udržení své existence dýchat, asi bych se v našem domě dávno zalknula. Musela jsem ven, kdokoli to bylo jen trochu možné.
A teď mi volá a žádá mou pomoc. Znala mé důvody, můj příběh, řekla, že chápe, ale nemohla chápat nic. Ať je člověk v osmnácti jakkoli vyspělý, nikdy není hotový. Je toho tolik, s čím se ještě nesetkal a co mu upraví náhled na život… A my jí to všechno vezmeme!
"Co se stalo?" zeptala jsem se. Nemohli mě slyšet, ale stejně…
"Nemám čas vysvětlovat, Edward bude hned zpátky-" Bella se snaží před Edwardem něco zatajit? A chce to naopak sdílet se mnou? "- a nikdo jiný to nepochopí, mám jen tebe. Rosalie-," na vteřinku se zasekla. Bylo to jako věčnost. Zněla tak zoufale! "Jsem těhotná a oni to dítě chtějí zabít!"
Hrklo ve mně. Tohle nebylo přece možné! Nemohla být… A nemohla to vědět tak… tak rychle! "Pomoz mi," zasténala do mobilu. "Nedovol jim to, prosím. Chci to dítě!"
"Nedovolím," slyšela jsem se, jak vrčím v odpověď, a už jsem běžela zpátky k domu. Proto se Alice chovala tak divně? Viděla Bellino rozhodnutí? A viděla i mě? Pokusí se mě zastavit? Jestli ano, budou mě muset zabít taky. Nedovolím, aby tomu dítěti ublížili. Aspoň jednu věc musíme udělat správně. Dlužíme jí to.
"Děkuju," špitla Bella a položila to. Byla jsem už na dohled od domu. Zastrčila jsem telefon do kapsy. Pokud se Alice "dívala", bude to obtížné, ale snad teď byla zaměřená jen na Bellu, dítě, Edwarda, snad jsem zatím jejím vizím unikla…
Stála hned za dveřmi a dívala se na mě. Z její tváře se nedalo nic vyčíst. Přesněji řečeno - nedalo se z ní vyčíst, co jsem potřebovala vědět já. Ustoupila mi z cesty a já vešla. Všichni tu už byli. Celá má rodina jak vytesaná z kamene, nehybná, zaražená, v šoku.
Alice kolem mě prošla a postavila se k Jasperovi k prosklené stěně. Střelila po mně ostražitým pohledem, ale mlčela. Nikdo si toho nevšiml, všichni byli příliš pohrouženi do svých myšlenek. Debata již proběhla, ortel byl vynesen, teď se to jen snažili pochopit. Můj hlas opět nic neznamenal. Stejně jako Bellin.
Emmett mi krátce shrnul situaci, kterou jsem již stejně znala. Stejně jsem sebou škubla. Věděla jsem, že nemá cenu odporovat. Ne teď. Nikoho nezarazilo, že moc neprotestuju. Měli dost práce vypořádat se se svými vlastními myšlenkami. Jen Jasper podezřívavě zvedl oči, ale Alice ho vzala za ruku a on se zas zahleděl jinam.
Po pár hodinách jsme vyrazili. Bylo to jako věčnost. Snažila jsem se ovládat své emoce takovým směrem, aby se podobaly zbytku rodiny, aby Jasper nepojal moc podezření a všechno nezkazil. On a Alice byli jediná překážka, na kterou jsem se teď musela soustředit. Nebylo to tak těžké. Oni byli ve stresu kvůli tomu, co se stalo a co se chystali provést - a já taky. Jen cíle se nám rozcházely - a ty Jazz neviděl.
Když jsme nastupovali do aut, měli už situaci probranou ze všech stran. Všechno končilo stejně - smrtí dítěte. Dokázala jsem pochopit některé jejich důvody - teoreticky… Ale život není teorie!
Život je zatraceně proměnlivá praxe! Mně byla tahle možnost kdysi odepřena, ale Bella, ačkoli o ní nedávno ani neuvažovala, se už rozhodla a já udělám všechno, aby jí tuhle možnost nikdo nevzal. Rozhodla se a oni to musí akceptovat, ať se jim do toho chce sebemíň.
Letadlo přistálo na čas. Už jen pár okamžiků…
"Pořád nevidím Bellu a to dítě," zopakovala Alice tiše věc, kterou už předtím probírali v domě. "Ale jinak je můj zrak v pořádku." Ta slova vyzněla do prázdna, ať jimi chtěla říct cokoli. Jen já se uvnitř zachvěla. Snad nebyla určena mně. Snad teď neměla vizi, snad teď všechno nezkazí. Upírala jsem zraky stejně jako všichni ostatní směrem, ze kterého přijdou Bella a Edward. Netroufala jsem se podívat na Alici, abych zjistila, jak to myslela. Příliš jsem se bála, že by to vysvětlila a tím všechno zničila.
"Tamhle jsou!" vydechla Esmé v okamžiku, kdy už jsme je všichni zahlédli. Edward vypadal ustaraně a ztrápeně. Nevěnovala jsem mu pozornost. Edward vypadal VŽDYCKY ustaraně a ztrápeně. Vždy, když jsem s ním byla v místnosti, jsem byla ráda, že z nás dvou je to on, kdo umí číst myšlenky. Kdybych to byla já, už dávno bych se nechala někde zabít, než to všechno poslouchat. Bella vypadala hůř, než jak jsem si ji představovala. Byla bledá, vypadala unaveně a ztrhaně a - to těhotenství na ní bylo vidět! Neuvěřitelné. Ačkoli ale působila tak křehce, její oči byly ostražité. Stejně jako já věděla, že teď se bude hrát o vše. Věděla jsem, že oni to nevidí, tu sílu odhodlání, kterou měla vepsanou v očích, když nás všechny ještě zdálky přelétla pohledem jakoby na uvítanou. Netušili, že ji mají hledat. To je to ani nenapadlo? Opravdu byli tak slepí? Nenapadlo je hledat zuřivou touhu matky ochránit své dítě? Copak nás nesmrtelnost okradla o naše bývalé instinkty?
Hledala mě. A našla.
Usmívali se jí vstříc.
Chtěli zabít její dítě a usmívali se!
Dělalo se mi zle.
A to my jsme byli ti civilizovaní!
Edward s Bellou se pomalu blížili. Pomalu, ale přesto nesnesitelně rychle. Opírala se o něj a přes chvíli s námi navázala oční kontakt.
Tvrdila, že neumí lhát. Těhle pár kroků to ale musela zvládnout a ona si to uvědomovala. Spoléhala jsem na to, že Edward je teď zaujatý jen svou ženou, jinak by mě mé myšlenky zradily a oni by mě odvedli, aby mohli uskutečnit svůj plán.
Co by se stalo, kdyby se mě pokusili odvléct pryč? Ztropila bych skandál? Dokázala bych ji odsud dostat a uniknout s ní před pronásledováním? Ne, nikdy bych neutekla Edwardovi, byl příliš rychlý. Chránil by mě Emmett? Poskytl by mi možnost získat náskok?
Zbývalo pár posledních metrů. Teď už jsem se snažila opravdu nemyslet. Edward byl příliš blízko.
Bella se usmála a má rodina ten úsměv opětovala. Jistě, vítej doma, Bello, chyběla jsi nám. Sevřela jsem pevně rty. Ucítila jsem, jak se na mě Alice podívala.
Bella se nám rozběhla vstříc - a padla mi do náruče. Objala jsem ji. Už ji nepustím.
A v ten moment to Edwardovi došlo.