25.kapitola

Dobré ráno. Prosím, řekněte, že vám jde internet taky tak fórově jako mně, ať vím, že v tom nejsem sama. Páni, nevěřila jsem tomu, ale já se za chvíli k tomu soubojnickému klubu přece jen dohrabu! Takže dnes famfrpál... Váhala jsem, jestli se spíš držet knihy nebo filmu, protože v knize Lucius není, ale nakonec jsem mu udělila povolení. Přece jen ho tam mám zafixovaného...

---

Kolem jedenácté se začaly tribuny plnit.

Při hledání místa jsem měla zcela jasnou prioritu.

Hledala jsem nefritově zelený hábit, abych se mohla posadit kamkoli jinam. Famfrpál a Zlatoslav dohromady by na mě asi bylo moc. Ale asi jsem si nedávala pozor dostatečně. Náhle mě čísi ruka pevně sevřela jako do kleští.

"Jen pojďte s námi, profesor Snape se bez vás jistě odejde, když je tu Lucius Malfoy. Že se nebudete zlobit, Zlatoslave, když se k nám Julia připojí?"

Krev mi ztuhla v žilách už při vyslovení toho jména.

"Samozřejmě že ne, bude mi potěšením, drahá kolegyně."

Obrátila jsem se a střetla se s jedním širokým úsměvem na bezelstné tváři a škodolibým výrazem na druhé tváři.

Kdyby bylo možné utéct, už jsem byla pryč. Ne, nevadilo by mi, že je to nedůstojné, na to kašlu. V útěku mi bránil jen Minervin pevný stisk. Na svůj věk má ta stará paní překvapivě sílu.

Poddala jsem se osudu.

"Mnohokrát děkuji za nabídku," řekla jsem kysele.

"Za nic. Neviděla jsem vás na snídani."

"Neměla jsem hlad," zabručela jsem.

"Severus tam také nebyl," pokračovala konverzačním tónem.

"Severus tu má návštěvu."

"Ach, jistě, pan Malfoy," zamračila se a já dnes poprvé měla radost z těch nových zmijozelských košťat.

"Malfoy? Lucius Malfoy je tady? Měl bych s ním promluvit," ožil Zlatoslav.

"To byste vskutku měl," přisvědčila Minerva a hned začala v davu vyhlížet plavé vlasy Malfoye staršího. Řekla bych jí, že to je beznadějné, protože Lucius se přece nebude prodírat davem neukázněných studentů, jen aby se nechal spatřit a hodit si na krk Zlatoslava, že už nejspíš bude někde na tribuně, ale proč jí kazit radost.

"Nebylo vám ráno dobře?" zaměřil náš zlatovlasý zázrak svou pozornost ke mně. "Umím báječný lektvar na žaludeční obtíže. Mohl bych-"

"Ne, děkuji za starost, ale nebylo to nic vážného. Prostě jsem jen neměla hlad. Nebo jsem spíš byla utahaná a nechtělo se mi vstávat. Možná tomu nebudete věřit, ale nejsem zrovna sportovní nadšenec."

"Ach." Zlatoslav chvilku vstřebával informaci a já si uvědomila, že mě už Minerva nedrží. Nemusela. Už se mě "držel"
Zlatoslav a ředitelka nebelvírské koleje šla dva kroky za námi. Jednou jí něco nasypu do čaje. Něco nechutného. Něco… cokoli ze Severusových zásob.

"Víte, že jsem byl také chytačem? Už jsem to říkal panu Potterovi, tak jste to možná slyšela. Já se o tom obvykle nešířím, ale takové zprávy se většinou šíří velmi rychle bez mého vlastního přičinění. Dokonce mě chtěli do národního družstva, ale já se rozhodl zaměřit svůj život na pomoc ostatním."

"To mě nepřekvapuje."

"Ano, ano, jistě. Ale nikdy jsem svého rozhodnutí nelitoval."

"Myslím, že byste byl skvělý hráč," řekla jsem a představila si, jak ho praští potlouk. Hned mi bylo líp. To mi vydrží aspoň na deset minut.

"To já vím," odvětil ledabyle. "Ale můj život mi vyhovuje více. Potřebuju v životě napětí, vzrušení, neustálý pohyb a vývoj," líčil zaníceně.

"Proto jste šel učit?"

"Cítil jsem, že bych měl něco ze svých zkušeností předat osobně těmto nadějným mladým lidem. Ani knihy, i když skvěle napsané, nenahradí přímý osobní kontakt."

"To v žádném případě. Vy jste opravdu nehraditelný." Nemohla jsem potlačit úsměv, ale zjevně si to špatně vyložil a polichotilo mu to.

"Opravdu si to myslíte?"

"To mi můžete věřit."

Za námi se ozvalo něco, co znělo, jako by Minervě explodovaly ušní bubínky zevnitř.

"Děkuju," ignoroval to Zlatoslav. Nebo to neslyšel. Nebo mu to nedošlo. "Plánuji pak o tom napsat také jednu nebo dvě knihy. Určitě vás zmíním. Můžeme se spolu i vyfotit."

"Nejsem zrovna dvakrát fotogenická. Vlastně ani jednou. Nechci vám hyzdit dílo."

Usmál se, ale nekomentoval to. Možná bych se měla urazit, že mi to nevymlouvá…

První kapky dopadly, sotva jsme dosedli. Super. Zmoknu, zmrznu a celý víkend strávím v posteli s horkým čajem.

Jakmile se začalo hrát, už lehce pršelo. Zlatoslav mi podal kukátko, abych lépe viděla. Tak tohle mě dosud nikdy netrápilo. Vlastně jsem hru nikdy nesledovala. Že bych dnes udělala výjimku? Přiložila jsem kukátko k očím a přiblížila si hráče jednoho po druhém. Hm… Spíš ne. Zaostřila jsem na zmijozelskou tribunu. Severus a Lucius se o něčem zapáleně bavili. Došlo mi, že i mně Zlatoslav něco říká. Na cosi jsem přikývla a zaostřila zpět na hru. Potter lítal nad hřištěm jako nějaký opilý hmyz a Weasleyova dvojčata kroužila s pálkami okolo něj. V dalším okamžiku Rolanda hru přerušila a obě družstva přistála v blátě. Fascinující, jak rychle se tvoří. A jak pomalu mizí. Člověk by si toho ani nevšiml, kdyby na něj Argus dennodenně nenadával.

"Ten chlapec vůbec nemá techniku. Nabízel jsem mu pomoc, pár rad, ale bohužel je nepřijal. Tohle sebevědomé mládí, co si myslí, že všechno zvládne samo…"

Rolanda přičvachtala blátem až k nebelvírskému mužstvu (je zvláštní označovat tak družstvo, které obsahuje i ženský element). Pár poslední dohadů, hvizd a obě družstva se opět vznesla do vzduchu. Potter vystřelil nad ostatní a teprve teď jsem si všimla důvodu, proč celou dobu lítal tak komicky - ať se hnul kamkoli, jeden z potlouků ho neomylně následoval. Zřejmě musí mít vždy něco extra. I Zlatoslav ho se zaujetím sledoval.

"Vloni měl splašené koště a pak se málem udávil Zlatonkou."

"Kdyby si nechal poradit…"

"Má sedm let, jednou se to povést musí…"

Minerva, která seděla vepředu, se po nás ohlédla a věnovala nám hodně ošklivý pohled. Hanění nebelvírské pýchy na nebelvírské tribuně jí očividně moc velkou radost nedělalo. Zadívala jsem se radši jinam. Nějakou shodou náhod mé oči spočinuly opět na dvojici kouzelníků tak úzce spjatých se Zmijozelem. Lucius s pobaveným úšklebkem sledoval zmijozelské družstvo na nejlepších košťatech, jaké kdy Bradavice viděly. Jako by vycítil, že se na něj dívám, protože v ten moment se jeho oči stočily ke mně a mně se v hlavě vyrojily vzpomínky na doby, které jsem se snažila vymazat z paměti. Na Pána zla, Smrtijedy, strach a ty nekonečné procesy, co potom následovaly. Procesy, co nic nevyřešily… Ale za těmihle časy už se dveře zavřely. Teď se nám otevřely do další komnaty, o které nikdo nic neví, případně nepoví, ale my ji samozřejmě musíme hledat. Pokud možno ve svém volném čase.

Ze zamyšlení mě vytrhly zděšené výkřiky Nebelvíru rozprostírajícího se všude kolem mě. I Severus a Lucius se přestali bavit a oba hleděli stejným směrem. Dle všeho Potlouk našel svůj cíl, protože Potter se řítil v prapodivné pozici k zemi. Jednu ruku měl očividně zlomenou, ve druhé ale držel Zlatonku. Konec zápasu. Bohužel ale bodový rozdíl, ač hrál v náš prospěch, nebyl tak vysoký, aby stačil k vítězství. Takže jen co Minervu přejde šok, budeme to mít na talíři.

"Chudák chlapec! Měl bych mu pomoci!" vyskočil Zlatoslav a už se hnal dolů.

Chudák chlapec…

Jakmile ho zaregistrovala Minerva, vyskočila taky. Stále mě překvapuje ta hbitost a rychlost, jakou je schopná vyvinout, když chce. Pomalu jsem vstala a šla taky, ať nemusím poslouchat, jak jsem bezcitná, že mě Potterův osud nezajímá.

Nelitovala jsem.

Dorazila jsem právě včas, abych byla přítomna památnému okamžiku, kdy chlapec, co přežil, přišel o zlomeninu ruky vskutku originálním způsobem - odstraněním příčiny.

"Ach," podivil se upřímně Lockhart při pohledu na své dílo. "To se ovšem občas někdy stane. Hlavní je, že kosti už nejsou zlomené," pokračoval bez mrknutí oka a poslal nebelvírskou chloubu, která teď zčásti vypadala jak hadrová panenka, na ošetřovnu.

Celý Nebelvír a přidružené koleje ho následovaly, spolu s dvorním fotografem a nasupenou ředitelkou koleje, která nebyla dost rychlá, aby Lockharta zastavila.

"Máte můj obdiv, pane kolego," pronesl Severus, když se davy rozptýlily a uznale poplácal Zlatoslava po rameni. Jemu by to neprošlo ani nešťastnou náhodou. Lucius v sobě dusil smích a snažil se udržet slzy v očích, protože Malfoyové nepláčou ani smíchy.

Asi bychom tu měli začít vybírat vstupné.

                                                                                          .

24. kapitola

Tak už žádné termíny neslibuju. Zas mi nešel internet. Jestli půjde večer, bude další kapitola.Takže ji čekejte tak do dvou dnů... :D

---

V pátek večer jsem udělala něco, co již dlouho ne. Dala jsem si tu práci a s pomocí hůlky zajistila své vstupní dveře proti všem odemykacím kouzlům, na která jsem si vzpomněla. Rufus to sledoval s nakloněnou hlavou, jako by snad chtěl mé počínání komentovat, ale díky tomu, že je naštěstí opice, držel tlamičku zavřenou a nic neřekl. To Damiena jsem již nějakou dobu neviděla. Od té doby, co paní Norrisová při poklepu zazvonila, si vykračoval hradními prostorami jako čerstvě korunovaný král. Aby sice čekaná, ale nezvaná návštěva nedorazila krbem, rozdělala jsem v něm oheň. Následující den se totiž hrál famfrpál a já nemínila být probuzena ani o minutu dříve, než to bude nezbytně nutné. Také jsem neměla náladu na snídani, kde se bude Severus s Minervou dohadovat, kdo z nich je lepší a kdo tentokrát vyhraje. Po loňském překvapivém úspěchu Nebelvíru bylo s vedoucí této koleje k nevydržení. Stejně jako do té doby s ředitelem zmijozelské sekce. Tohle přetahování mě nebaví. Navíc stejně všichni vědí, která kolej je nejlepší, a nic s tím nenadělá ani Brumbál se svými zázračně rozdanými body.

Ale asi jsem Severuse špatně odhadla, protože se žádný pokus vzbudit mě nekonal. Případně jsem ho úspěšně zaspala, ale o tom pochybuju. Zatím pokaždé, když mě Severus chtěl vzbudit, tak se mu to podařilo. V tomto ohledu je opravdu spolehlivý. Kdyby svou energii věnoval literatuře, už dávno by sesadil Lockharta z trůnu. Naštěstí to Zlatoslav nevěděl, takže si stále žil ve šťastném a neohroženém světě vlastní dokonalosti a nepostradatelnosti.

Napadlo mě, že bych na ten famfrpál ani nemusela chodit, když tu není nikdo, kdo by mě přinutil. Mohla bych si užívat tu krásnou chvilku klidu a míru, kdy je celé osazenstvo Bradavic nastěhované na hřišti a ničí si hlasivky a uši. Pohled z okna mě v tom rozhodnutí jen utvrzoval. Všude bylo šedo, vypadalo to, že zase bude pršet. A já sotva vyléčila předchozí nachlazení. Otcova italská krev se ve mně bouřila proti jakémukoli náznaku myšlenky, že bych opustila svůj pracně vyhřátý byteček.

Pak mé oči ale sklouzly dolů a v chuchvalcích vlezlé všudypřítomné mlhy zaostřily na dvě tmavé siluety. Černá, povlávající ve větru, se nedala zaměnit. Mě ale zaujala ta druhá, vysoká, štíhlá, v elegantním a drahém plášti, s dlouhými plavými vlasy. Lucius! Rychle jsem na sebe hodila co nejvíc ucházející hábit, co jsem měla po ruce, učesala se a vyběhla ven. Nebylo obvyklé, aby se do Bradavic dostal kdokoli nestudující, nevyučující a nebyl to Filch. Jistě, sponzoroval celou tu zmijozelskou metlařskou záležitost, ale i tak muselo Severusovi dát spoustu práce přesvědčit Brumbála, aby tuhle návštěvu povolil. A Brumbál, ač z přesvědčení (svého) nestranný, strašně nerad povoloval cokoli, co se netýkalo přímo Nebelvíru. A tahle věc mu dost hnula žlučí.

"Takhle pozdě ze snídaně?"

"Nebyla jsem tam." Navíc bylo teprve kolem desáté, tak co zas má? "Dobré ráno, Luciusi."

"Dobré," usmál se Malfoy senior. (Už tímhle oslovením by zestárnul o dvacet let.)

"Já taky ne," řekl Severus. "Lockharta jsem viděl u večeře a zkazil mi chuť k jídlu."

"A to jsi nemusel ani výt jako vlkodlak."

"Co?"

"Někdy později. Je tu taky Narcissa?"

Přes Malfoyovu tvář přeběhl náznak úsměvu, ale hned zase zmizel. Asi aby se neřeklo. "Ne, Cissa není právě nadšenou zastánkyní týmových sportů."

Chápavě jsem přikývla. No, i tak se dá říct, že si myslí, že je to nesmysl.

"Také trpí utkvělou představou, že se Dracovi něco stane. Tyhle mateřské pudy… No, znáte to."

Se Severusem jsme okamžitě svorně zavrtěli hlavami.

"Poznáte," opravil se pobaveně Lucius, ale nevím, jestli to bylo zrovna k lepšímu.

Znovu se zasmál té formulaci, ale tentokrát už se nijak neopravoval.

"Už jste byli u ředitele?"

"Právě jsme za ním šli," řekl Severus a oba pomalu obrátili své kroky k hradu. Doteď mířili neomylně od něj.

"Připojíte se?"

Zvážila jsem tu nabídku.

Někde tam uvnitř byl Lockhart připravený mluvit.

"Asi budu nucena odmítnout."

Mizera v černém se zašklebil. Došlo mu to.

"Tak se uvidíme na zápase."

Světlovlasý čaroděj mi kývl na rozloučenou a já osiřela. Při pohledu vzhůru se mi dělalo špatně. Žádná barva není hmatatelnější než šedá. To není jen abstraktní pojem, šedivá je konkrétum jak hrom. Vidíte ji, cítíte ji, dotknete se jí, ačkoli nechcete, obklopuje vás ze všech stran. To zas bude den. Vůbec se mi na hřiště nechtělo, nejradši bych vyrazila do Prasinek, sedla si u Aberfortha k nějakýmu zapadlýmu stolu (to znamená k jakémukoliv), dala si něco horkého a koukala přes špinavá neprůhledná okna ven, jak je tam hnusně, a přitom myslela na těch 14 blbečků, co se v tom prohání na košťatech za míči, a na tribuny plné zmoklých nadějí kouzelnického světa s nudlí u nosu. Úžasné, jak člověk dokáže otrávit sám sebe.

Měla jsem být mudla. Spala bych teď v teple na gauči, na stole by stoupaly obláčky páry z hrnku horkého čaje a v televizi by běžel třeba fotbal. Když už bych teda potřebovala nějaké sportovní vyžití.

Ale to ne, já se musím narodit jako čarodějka a za každého počasí fandit famfrpál. Co já bych někdy dala za stolní tenis! Ale Brumbál o tom nechce ani slyšet. Prý to není důstojný kouzelnický sport. Nechápu, co je na něm nedůstojného. Hraje se v teple a suchu. Jenže při mým štěstí by se to stejně konalo ve Velké síni, kde musí být za každých okolností vidět, že ven by ani psa nevyhnal. Doufám, že architekta Bradavic upálili.

28. července

Tak konečně jsem doma. Dnes nebo zítra něco přidám. Chtěla jsem včera, ale nešel mi vůbec internet, tak jsem si vzala knihu a usnula s ní na obličeji. Snad to teď už bude lepší. Jinak dopíšu povídku a zveřejním ji v září, až zase budu mimo dům. :D

23. kapitola

Tentokrát jen krátce. :) Příjemnou zábavu.

---

Výhoda takových předmětů, jako učím například já, spočívá v tom, že protože nepatří mezi povinné, nýbrž jen rozšiřující, jejich hodinová dotace není tak vysoká, a jejich vyučující mají proto více času než ti chudáci, co učí předmět probíhající od prvních ročníků až do konce studia. Smůla je, že si to bohužel neuvědomují jen tito šťastlivci, ale i naše vedení, které se nám snaží hledat práci a dělat z nás nešťastné. Po pár letech pobytu v Bradavicích si ale každý učitel vytvoří vlastní strategii, jak se nadbytečným úkolům vyhnout a nevypadat při tom, že se úmyslně ulejvá. Ano, někteří mají v tomto ohledu nezpochybnitelnou výhodu. Tak například Sibyla docela rozumně sází na polohu svého kabinetu a bytu. Kdo by za ní lezl do věže, aby se jí zeptal, jestli si prostudovala poslední oběžníky z ministerstva a jaké z toho vyvodí důsledky pro svou výuku? Kdo by naháněl Hoochovou po všech čertech? Pak jsou tu lidé, co s tím mají trochu problém, protože bydlí v přístupných patrech, nesnáší, když jim na koštěti fouká pod hábit, nelezou zbytečně ven, když tam prší, což je prakticky nonstop, pomineme-li zimu, kdy chumelí a kdy se tito lidé snaží nevylízat ani na chodbu, pokud to není nezbytně nutné, což není skoro nikdy. Tito lidé, přesněji řečeno já, teď bloumali po chodbách, protože se nechtěli koukat do vyčítavých očí Rufuse, který těžce nesl, že jsem mu nedovolila tahat Damiena za ocas na lustr. Z nějakého mně neznámého důvodu kdosi nazval zvířata němé tváře. Zajímalo by mě, zda dotyčný viděl zvíře i někde jinde než jen v obrázkové knize pro děti. Z těch mých chlupatých tváří není němá ani jedna.

Venku bylo hnusně, takže jsem zavrhla možnost jít se vyvenčit na čerstvý vzduch. Sotva jsem trochu vyléčila své nachlazení, nechtěla jsem si pořizovat nové. Někdo by řekl, že jsem pohodlný srab.

No co… Každý jsme nějaký a já s tím umím žít moc dobře.

Vyhovuju si.

Obvykla se snažím chodby procházet nenápadně, ale dnes to nešlo. Z učebny obrany proti černé magii se linuly prazvláštní zvuky. Za Quirinuse to bylo normální, ale Zlatoslav tu žádnou havěť neměl, protože mu neladila s vybavením učebny. Mimo těch rarachů, kteří ale spíš s ničím neladili Valerii, jak jsem tak pochopila mezi řádky. ("Val je nemůže vystát. Nerozumím tomu.")

Přitiskla jsem ucho na dveře. Ze všeho nejvíc to připomínalo postřeleného psa.

"Takhle ne, to je špatně.
Musíš procítěněji, vlož do toho srdce!" povzbuzoval Zlatoslav raněného.

"Aůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůů!"

"To bylo lepší. A teď si představte… Ne, ty vyj dál… Tak je to správně…"

"Áůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůů."

"Ten začátek musíš víc zvýraznit. No tak, trochu větší nasazení."

"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮ!"

"No, zase to nepřeháněj. Prostě se do toho vžij."

To už se nedalo vydržet. Opatrně jsem otevřela dveře a vzniklou škvírkou nevěřícně zírala na výjev, který sledovala celá třída - dívky bez dechu, zbožný výraz ve tvářích, někteří chlapci napjatě, jiní si vděčně hráli piškvorky. V prostoru před lavicemi stál Lockhart s malým Potterem, Potter vždy na znamení zavyl a Lockhart zapáleně předehrával svému publiku, jak přemohl vlkodlaka. Ten chlap se minul povoláním, tady je ho škoda.

Zazvonilo přesně s koncem výstupu. Tomu se říká rozvržení hodiny, je to v každém směru umělec. Zdálo se, že Potter slyší andělské zvony, náhle vypadal opravdu šťastně, když zamířil do uličky mezi lavicemi.

"Za domácí úkol napíšete báseň o tom, jak jsem přemohl vlkodlaka Wagga Waggu! Kdo ji napíše nejlíp, dostane ode mě podepsané Mé kouzelné já!"

Rychle jsem zavřela dveře a rozeběhla se pryč. Nebylo by dobré, kdyby mě tu načapali, jak se směju za dveřmi.

Večer se musím pozvat k Severusovi na čaj, o tohle ho nemůžu připravit!

2. kapitola

Tak se mi nějak podařilo, že stíhám ještě míň než přes rok. Je to možný???

---

James už dávno spal, ale ona usnout nemohla. Dívala se z okna a sledovala bledou tvář měsíce. Všude panoval takový klid…

Opatrně vstala a bosa vyšla před dům. Potřebovala přemýšlet. A dýchat.

Tam uvnitř spali ti, na kterých jí záleželo nejvíce v celém jejím životě, a nic netušili. Neměli ani ponětí, co běsní za tímhle závojem klidu, který jim bránil v rozhledu.

Ona ale představu měla. Bohužel. A děsilo ji, co všechno ještě neví.

Ale kdo co věděl?

Studená dlažba ji studila do chodidel, stále bylo docela chladno. Založila si ruce na prsou, aby se trochu zahřála.

A pak ji zahlédla.

Silueta snad až příliš hubené vysoké dívky s dlouhými, lehce rozcuchanými vlasy stojící naproti přes ulici, zčásti skrytá za živým plotem. Nehýbala se, jen se upřeně dívala jejím směrem. V přízračném světle měsíce a několika rozbitých lamp vypadala, jako by ani nepocházela z toho světa. Elizabeth zavřela oči a potřásla hlavou. Když je znovu otevřela, přízrak byl pryč.

Kdysi by sevřela v dlani hůlku a vyběhla do tmy. Jenže už hůlku neměla. Něco se ale nemění. Přitáhla si triko těsněji k tělu a přeběhla silnici.

Řada domů, jeden jako druhý, pečlivě udržované zahrady s trávníky a živými ploty. Pohybovala se téměř neslyšně.

Doběhla až na místo, kde dívka stála. Tráva byla studená a vlhká. Všudypřítomná rosa. Ale aspoň nepršelo. Rozhlédla se okolo.

Stejné domy, stejné zahrady, stejné uličky…

Kudy by utíkala ona?

Zamířila do úzkého průchodu mezi domy, po pár desítkách metrů se ale zastavila. Co to dělá? Vážně tu honí své noční můry? Vždyť kdyby to byla čarodějka, přemístila by se odsud a nenechala se honit jako uličník, co sousedům leze přes plot na jablka.

Obrátila se, aby se vrátila domů. Byla už paranoidní. Nejspíš se jí to jen zdálo. Nebylo by se čemu divit. Ten nedostatek informací a naprosto nevědoucí okolí nemohly vést k ničemu jinému.

Asfalt nepříjemně studil, začínaly jí brnět nohy. Proklínala se, že si nevzala aspoň pantofle.

Málem ho přehlédla.

Drobný, úhledně zabalený podlouhlý balíček ležel nad schody na verandě.

Shýbla se pro něj. Byl lehoučký.

Opatrně ho obracela v rukou. Nikde žádný vzkaz.

Odolala pokušení vyhodit ho do popelnice. Měla pocit, že by to stejně nic nevyřešilo. S povzdechem vzala nevyžádaný dárek do domu a usadila se s ním v obýváku. Nespěchala, měla čas. Všichni spali, ona spát nemohla.

Dlouho ho jen držela a dívala se na něj.

Nepochybovala, že souvisel s dívkou, kterou krátce zahlédla za keři.

Nepochybovala, že to byla čarodějka.

A byla dost silně přesvědčená, že to děvče nějak patří k muži, který ji navštívil. Nepřicházelo v úvahu, že by to byl někdo jiný. Nestýkala se s kouzelníky. Kdyby to byl někdo ze Smrtijedů, byla by mrtvá. A kdyby to byl někdo z těch, o kterých mluvil cizinec, byla by mrtvá taky. Takže se v dané situaci asi jednalo o nejmenší zlo.

***

"Zbláznila ses?" vykřikla Phil.

"Ne, rozmyslela jsem si to moc dobře," odpověděla klidně Elizabeth a pomalu upila máslový ležák. Sice si nejdřív chtěla s Phil přiťuknout, ale ta nevypadala, že by si chtěla připíjet na její rozhodnutí. Zírala na ni s vykulenýma očima a otevřenými ústy.

"Máš OVCE vynikající a ty chceš všechno zahodit?" nevěřícně se ujišťovala. Muselo ji při tom slyšet celé osazenstvo Tří košťat.

Naštěstí tu ale dnes tolik lidí nesedělo.

Elizabeth se zadívala někam přes svou teď už bývalou spolužačku.

"Nic nezahazuju. Právě naopak."

"Naopak?! Můžeš dělat cokoli, rozumíš? COKOLI!"

"A přesně to dělám."

"Ne, ty se chceš tvářit, že všechno, co se stalo dosud, neexistuje! Chceš vymazat Bradavice, celý náš svět ze svého života jenom kvůli-" odmlčela se.

"Miluju ho," řekla prostě. Vždyť to bylo prosté. Nic nebylo prostější.

"Tak mu to řekni. Je spousta smíšených rodin a dokážou s tím žít."

"Nechci ho do toho tahat."

"Nechceš ho do toho tahat? Ale ty před ním chceš zatajit, co jsi, co jsme!"

"Přesně."

"Jsi blázen," zavrtěla hlavou Phil. "Jak dlouho myslíš, že takový vztah vydrží? A co potom?"

"Asi si řekneš, že jsem naivní, ale tak nějak doufám, že dokud nás smrt nerozdělí," usmála se.

Tenkrát to ještě neznělo děsivě…

***

Balíček jí nějak začal těžknout v rukou. Opatrně, aby neudělala žádný hluk (i trhání papíru se jí zdálo příliš hlasité), roztrhla obal.

Opět žádný vzkaz.

Žádné jméno.

To, co uvnitř našla, ji ale, pokud k sobě měla být upřímná, vůbec nepřekvapilo.

Po několika letech, kdy úspěšně opustila celé kouzelnické společenství, našla si práci, přátele, novou rodinu, po několika letech, kdy opravdu cítila, že našla své místo, sama sebe, držela v ruce štíhlou vyřezávanou temně hnědorudou hůlku z mahagonového dřeva.

22. kapitola

Tak, zkoušky jsou za mnou, úspěšně, ale vyhráno stále není. Doufám, že teď budu psát rychleji. Zvlášť když jsem teď zjistila, že snad ani nejsem v polovině knížky! Uf!

---

Brumbál opatrně sundal ztuhlou Norrisovou ze zdi. Nevím, na co ty ohledy. Když to tu pobíhalo, taky jsme je nebrali. Ovšem teď u toho byl Filch. Vlastně měl docela štěstí. Kdyby se profesorský sbor dostavil o něco později, jistě by tu kočku našel už jen v několika kusech roztroušených po nejbližších dvou až třech patrech. Takhle ji jen Albus za ocas donesl až do Lockhartova kabinetu, který byl v tu chvíli bohužel nejblíže, a tudíž nejlépe splňoval naléhavou potřebu soukromí. Severus se jim snažil držet v patách, protože jeho výraz, ač se ho snažil přemáhat, by u Arguse nevzbudil zrovna pochopení. Navíc tak měl Pottera a spol. před sebou a nemusel je nijak zvlášť hlídat.

Mně byli všichni upřímně ukradení i s dědicem, nepřáteli a všemi komnatami na hradě, protěže mi ta zatracená voda natekla do bot, studilo to a při každém kroku jsem slyšela charakteristické čvochtnutí. Jen jsem doufala, že ostatní to díky události s kočkou neregistrují.

Neregistrovali.

Až na jednoho, který vypadal, že dnes předčasně slaví Vánoce.

Jestli z něj vypadne jediná poznámka, pustím mu do toho jeho kamrlíku Damiena a pár myší, beztak už ty jeho zásoby potřebujou aktualizovat. Jenomže to je pořád "kvalita prověřená lety" a
tak dále a tak dále…

Jestli to zas byla Uršula…Ta má jediné štěstí, že je nehmotná. Kdyby na ní bylo aspoň trochu něčeho fyzického, tak ji asi zabiju. Už krátce po mém nástupu jsem si kvůli ní zničila takové krásné, elegantní, pohodlné semišové botky. Koho by taky napadlo, že když se půjde v noci projít, protože nemůže spát, že ho zastihne přílivová vlna ze záchodků? Každopádně ať ji zabil kdokoli, věděl proč. A je velká škoda, že se to nedá zopakovat.

Občas by mě zajímalo, jak může duch ucpat záchod. Ale bojím se nad tím uvažovat.

V kabinetu naší usměvavé posily se nebelvírská trojice odklidila z dosahu a dohledu školního chovatele kočky a snažila se nedýchat. A tvářit se, že tu ani jeden z nich, jak tu jsou, nejsou. Albus položil ten nevydařený umělecký kousek na stůl a sklonil se k tomu, div si o toho špicla neumetl nos. Minerva ho v tom samozřejmě následovala. Argus vypadal jak boží dopuštění. Ne že by jindy vypadal jinak, ale teď se tak i tvářil. Severus si strategicky vybral místo dva kroky za nimi a jeho obličejové svalstvo svádělo tuhé boje.

Do chvíle, než Zlatoslav začal vyprávět.

V rámech se rázem objevily desítky dalších. Všichni horlivě přikyvovali. Nikdy jsem neviděla tolik… jeho. Ještěže ostatní nemohli mluvit.

Děsivá představa.

Otřásla jsem se.

Snažila jsem se ho neposlouchat, snažila jsem se nevnímat chlad, co se mi rozléval po celém těle, a snažila jsem se nemyslet na to, že až se pohnu, ozve se pronikavý zvuk vzduchu unikajícího skrz rozmočený materiál boty. To má člověk z toho, že se snaží působit trochu módně. Asi zavedu taky univerzální školní obuv do každého prostředí. Potupné. Ve svých XXX letech budu nosit stejné boty jako Minerva, Pomona…

Ani myslet na svůj věk nemůžu, protože člověk nikdy neví, koho napadne použít nitrozpyt… Respektive napadne…

Severus se hryzl do rtu.

"Ta kočka není mrtvá," přerušil k úlevě všech Brumbál Lockhartův monolog. Argusovi se ulevilo tím sdělením a všem ostatním, že Lockhart zavřel pusu.

No, když není mrtvá, tak je všechno v pořádku a tu sešlost bych rozpustila. Mně ta kočka takhle vyhovuje.

Filch ale moc přesvědčeně nevypadal. "Ale proč potom - proč je celá ztuhlá a jako kus ledu?"

"Protože zkameněla-"

"Ach!" vydechl Zlatoslav a jeho obličejové svaly se přelily do výrazu vševědoucnosti. "To jsem si myslel celou dobu!"

Naštěstí v tu chvíli propukla hádka o to, kdo za všechno může- tedy že za všechno může Potter, který se zase dohadoval, že on NIC, takže jsme byli ušetřeni dalšího Zlatoslavova příběhu, při kterém zřejmě někde vyléčil celou kamennou vesnici. A kdyby dostal příležitost, jistě by oživil i sochy na Velikonočních ostrovech.

"Pokud bych směl něco říci, pane řediteli," ozval se ze stínu Severus sametovým hlasem a jeho bledá tvář vyplula na světlo. Automaticky jsem ztuhla. Kdykoliv se mnou Severus hovořil tímto tónem, nikdy to nevěstilo nic dobrého - a nikdy z toho nic dobrého nevzešlo. Teď ale naštěstí nemluvil ke mně, takže jsem se po chvilce uvolnila. Na Pottera ovšem ten hlas působil naprosto stejně. Byl tu druhým rokem a zjevně naprosto přesně věděl, že… Co to plácám, ať mluvil jakýmkoli tónem, pokud to bylo o Potterovi, NIKDY z toho nic dobrého nekoukalo.

Docela se zájmem jsem sledovala nově rozprouděnou diskusi. Severus se tvářil jako Sherlock Holmes, co si někde zapomněl Wattsona, a vyslýchal Pottera a jeho společníky ohledně jejich nepřehlédnutelné absence na večeři. Potter argumentoval svou přítomností na oslavě Nicholasovy smrti a Weasley se snažil Severusovy výpady odrazit tvrzením, že na večeři se nevrátili, protože neměli hlad. Aby svá slova zdůraznil, zakručel, že to muselo být slyšet až do Velké síně. Stejně nerozumím tomu, proč Severus nemohl pochopit, že by tři studenti klidně šli do postele bez večeře. Zvlášť když se podává dýně na sto způsobů.

"Možná by se mu měly odejmout jisté výsady, dokud nám nebude ochoten vysvětlit, jak to všechno bylo," navázal Severus na své teorie možným řešením celé záležitosti. "Osobně si myslím, že by měl být vyřazen
z nebelvírského famfrpálového družstva, dokud nebude ochoten mluvit pravdu," přišel s návrhem doživotního zákazu famfrpálu.

Neměl šanci. Ani nestačil udělat tečku za větou a už se ozvala Minerva. Ani nemusela, Brumbál se tvářil stejně. Lucius Malfoy jim už udělal dost velkou čáru přes rozpočet a tohle by je zcela dorazilo.

"Dokud se mu neprokáže vina, je nevinný, Severusi," ostře mu zatrhl všechny naděje.

Severus i Filch v tu chvíli vypadali jako muži, se kterými si není radno zahrávat. Každý ale z trochu jiného důvodu.

"Mou kočku proměnil v kámen!" prskal Filch kvůli svému důvodu,který byl Severusovi zcela volný, a dožadoval se Potterova potrestání. Presumpce neviny nebyl pojem, který by ho nějak zvlášť vzrušoval.

"Dokážeme ji vyléčit."

CO?!

NE!

PROČ?

Koupím mu novou kočku! A tahle by mu takhle vydržela navěky!

V Argusově obličeji se střídala naděje s pochybami, když Albus mluvil o lektvaru z mandragory.

"Já ho připravím!" vykřikl nadšeně Zlatoslav, ale Velmistr to zatrhl, čímž pohřbil mé naděje na věčně zkamenělou kočku. Budu si s ním muset někdy vážně promluvit.

Lockhart se zatvářil dotčeně.

Protože atmosféra v kabinetu zhoustla, propustil Brumbál své tři chráněnce, než se Lockhart stihne nadechnout a spustit.

Minerva se zřejmě obávala téhož, proto sotva za nimi zaklaply dveře, zeptala se, co tedy do té doby bude s Norrisovou.

"Bude samozřejmě u mě! Nikomu bych ji nesvěřil!" rozkřikl se Filch.

"Dobrá, tím se tedy zdá být vše vyřízeno, takže bychom se mohli rozejít," uzavřel to Brumbál, spokojený, jak se mu povedlo vybruslit z Potterova případu.

"Pane kolego, mohl bych s vámi ještě krátce mluvit?" obrátil se Zlatoslav na Severuse. Ten viditelně zbledl, ale jeho hlas zněl pevně, když ho zdvořile (!!!) odmítal.

"Je mi líto, pane kolego, musím teď ještě dokončit něco naléhavého, snad příště."

Brumbál se skoro neznatelně usmál, ale oči mu šibalsky svítily, když se na okamžik otočil, jak za sebou zavíral dveře.

Severus už ale bral za kliku, tak je nedovřel.

"Rychle," sykl, nečekaně mě chytil za paži a vystrčil na chodbu těsně před sebou. Kdyby mě nedržel, rozpleskla bych se o podlahu, takhle jsem jen předvedla neohrabanou piruetu zakončenou tím, že jsem se oběma rukama chytila Severuse, než najdu ztracenou stabilitu.

"Co máš tak důležitého?" zeptala jsem se, když už jsem stála pevně na svých nohou ve studených rozmočených botách.

"Máme."

"My nemáme nic, já se jdu přezout a schovat, než mě někdo pošle vytřít chodbu nebo vyklidit Velkou síň."

"Souhlasím. Přezuj se a jdeme koukat třeba ven na světlušky. Už mě nahání týden, začínám se tu bát."