Co napsat k následujícímu příspěvku? Snad jen: nelekejte se a buďte shovívaví. Prostě jsem připravila testy, byla noc a mě najednou napadlo tohle. Tak jsem to během půlhodiny hodila do wordu a teď jdu spát, zítra toho mám nějak moc, už zase nestíhám... Vlastně - kdy jsem stíhala? Takže hezkou zábavu u pohádky na dobrou noc. Snad příště přibude něco jiného, i když teď nevím, kdy to tak bude...
Když jsem se probudila, první věc, co mě napadla, bylo: Jak se mi zatraceně povedlo usnout ve věži? Příšerně mi táhlo na nohy, byla jsem celá rozlámaná, páteř bolela po celé své délce a chvíli jsem měla pocit, že mi zkostnatěly i svaly.
Po delším přesvědčování se mi podařilo se posadit. Z klína mi spadlo nějaké suché opelichané koště, původně to snad mohly být růže. Zase nějakej fórek. To služebnictvo už asi neví, co by roupama… No, však já se jim o nějakou aktivitu postarám.
Cestou do zámku mi došlo, že tu něco nesedí. Všechno bylo zarostlé, zpustlé, po zdech se plazilo všelijaké křoví, nohy jsem si spálila od kopřiv a rozškrábala od ostružiní a planých růží. Náš zahradník se nikdy moc nepředřel, ale teď se opravdu překonal.
Po delším hledání jsem konečně objevila obrovská vrata na nádvoří. Taktak jsem se protáhla těžce utvořenou skulinou, abych uviděla to dílo zkázy. Kopřivy rostly i ze zdí, svízel se ovíjel kolem všeho, co mu leželo nebo stálo v dosahu, všude neproniknutelné křoví.
Probojovala jsem se až do zámku. Všude prach, špína, staleté pavučiny, že by se v nich snad mohl vyspat i člověk.
To služebnictvo musíme propustit.
V trůnním sále seděl můj drahý papá, rozvalený na trůnu a pavučinami propojený se vším okolo. Spal. Všichni spali.
Vložila jsem si prsty do úst a hvízdla.
Království se probudilo.
Papá spadl z trůnu.
Dle zvuků, co se ozvaly, soudím, že jeho dopad zmírnil dvorní šašek, ale v tom nepořádku těžko říct.
Očekávala jsem vysvětlení, což jsem naznačila podupáváním střevíčkem. Nemělo to takový efekt, protože mi pod nohama akorát šustilo suché a shnilé lupení snad za poslední století.
Tatíček se vyškrábal na nohy.
Chvíli se rozhlížel kolem sebe, pak se podíval na mě.
Zatoužila jsem být někde hodně daleko. Přestala jsem podupávat a radši nasadila zkroušený výraz.
"Můžeš mi to laskavě vysvětlit?" spustilo se královské hromobití na mou hlavu. "My tady jak pitomci celý rok brousíme každou špičku, aby se slečna nepíchla, zašité ponožky jsem neviděl, ani nepamatuju, stěhujeme včelíny až na hranice království, brousíme drápy každý potvoře, tvá matka se musela zbavit většiny šperků - a ty se stejně někde nabodneš!"
Světélko poznání se mi rozsvítilo v mozku.
To by to vysvětlovalo…
Dovnitř vtrhla naše neohrožená garda s rezavými zaoblenými meči, trochu obrostlá břečťanem. Velitel srazil paty, čímž se do vzduchu vznesl oblak prachu a starého listí.
"Vaše veličenstvo, v křoví kolem zámku se nachází značné množství koster, zřejmě nějakých urozených pánů."
Tatínek král se unaveně svalil na pavučinami pokrytý trůn. Najednou vůbec nevypadal jako někdo, kdo posledních sto let prospal, a měl by se proto cítit odpočatý.
Asi bych se měla omluvit..., ale když tak krásně jsem se už dlouho nevyspala. Ta kletba bylo to nejlepší, co mě na mé narozeniny mohlo potkat…