4. kapitola

Že jste nečekali, že se tu tenhle týden něco opravdu objeví? :P

---

Quirinus pozvedl číši červeného vína a přiťukli jsme si. Chutnalo příjemně natrpkle.

"Jako život," řekl Quirinus, jako by mi četl myšlenky, a smutně se pousmál. Jeho oči se zakalily a na chvíli zmizely za ztěžklými víčky.

Chtěla jsem se natáhnout přes stůl a vzít ho za ruku, ale jeho tvář se náhle stáhla bolestí. Vyskočila jsem ze židle, abych mu pomohla, ale nedokázala jsem udělat jediný krok vpřed. Něčí ruce svíraly má ramena jak neúprosná klepeta. Chtěla jsem se otočit, podívat se do tváří těm, kdo mi bránili pomoci mému příteli, ale krk mi ztuhl a já se mohla dívat jen vpřed na děsivé divadlo. Neunesla jsem ten pohled a zavřela oči - a čísi hlas mi v hlavě našeptával, že vše je v pořádku, a já se cítila… v bezpečí.

Probudila jsem se. Od té doby, co do mě Severus nalil ten svůj utrejch, mám noční můry každou noc. Až ho potkám, budu si s ním muset vážně promluvit. Hned potom, co mu vynadám.

Ležela jsem rozpláclá v posteli, odhodlaná zůstat tu celý den. Byla jsem strašně unavená a naprosto neskutečně se mi chtělo spát. Počasí venku mě v mém odhodlání utvrzovalo. Obloha šedivá, tráva mokrá a mezi tím padající voda a vlezlá zima. Léto přesně jako to loňské, předloňské a všechna předešlá, co si pamatuju. Přetáhla jsem si deku přes hlavu… A pak asi nastal armageddon. Lekla jsem se natolik, že jsem zapomněla na své původní předsevzetí a vyskočila z postele. Spíš spadla, ale to je detail. Absolutně netušíc, co se děje, jsem civěla do krásně šedivého ubrečeného dne a snažila se najít původce předchozího rámusu.

Byla jím, jak se následně ukázalo, malá sovička, která se po chvíli objevila u okna a začala křídly a zobákem zuřivě mlátit do skla. Otevřela jsem a vpustila to malé stvoření, které vypadalo, že ho někdo právě vytáhl z pračky, dovnitř. Upustila mi k nohám uválený dopis a vztekle se rozkřičela. Sevřela jsem hůlku - jestli nezmlkne, má Petrificus jistý. Zřejmě vytušila, co mám v úmyslu, protože zmlkla a usadila se ke krbu, kde doutnalo pár posledních zbytků polen. Demonstrativně se ke mně obrátila zády. Doufala jsem, že si jen namlouvám, že její chování bylo uvědomělé. Sehnula jsem se pro rozmočenou obálku, klepla na ní hůlkou, aby se mi nerozpadla v rukou, než ji otevřu, a už vysušenou otevřela.

Má drahá Julie,

Co nejsrdečněji Vás tímto oficiálně zvu na slavnostní podepisování své nejnovější knihy Mé kouzelné já. Velice rád Vás i Vašeho partnera v Krucáncích a Kaňourech opět uvidím. Doufám, že si uděláte čas a přijdete. Těším se na Vás.

S láskou

Zlatoslav Lockhart

Zírala jsem na těch pár řádků napsaných na papíře s podobiznou jejich pisatele. On má i vlastní dopisní papír!

Sovička se ke mně obrátila. Skoro jako by pokrčila rameny a nasadila chápající výraz.

Ne, to je blbost.

Ale asi ne nadarmo jsou symbolem moudrosti. Tahle potvůrka mě začala děsit.

Protáhla si trochu oschlá křídla a začala čistit peří.

Zřejmě čekala na odpověď. Rychle jsem naškrábala na nejbližší cár papíru odpověď, kde jsem potvrdila svou účast - což jsem udělala už při našem osobním setkání - a připsala, že můj společník v žádném případě není můj partner. Od jisté chvíle jsem rozhodnutá zůstat sama.

Sovička přijala obálku, zhnuseně se podívala ven - a s odevzdaným zahoukáním vylétla do deště.

Pokud by si někdo myslel, že tím, že vylezu z postele, se ve mně probudí činorodost, šeredně by se spletl. Tyhle zvraty nálad a chování u mě nikdy nenastávaly, a proto jsem je nikdy asi nebyla ani schopná pořádně pochopit a ocenit.

Přihodila jsem do krbu pár nových polen, zapadla do ještě vyhřáté postele a zachumlala se do peřin. Lilo. Den nehodný mé aktivní existence. Tajemství run aneb Co jste o nich ani netušili počká. Se studiem se to nemá přehánět. Především o prázdninách. Hodila jsem tu tlustou těžkou bichli pod postel.

Nelidský řev zpod okna mě z postele vytáhl podruhé. Tím "nelidský" nemyslím nějak strašlivý (i když o tom by se dalo diskutovat), ale to, že neřval člověk, nýbrž Damien. Rozespale jsem nahmátla hůlku na nočním stolku…

Venku leje… Co dělá můj kocour venku? Už podruhé jsem otevřela okno. Damien bezmocně visel v úponcích Rupertova výpěstku a podle toho, jak sebou vztekle házel v marné snaze se vyprostit, ho stejně jako já nepokládal za zahradnický úspěch roku.

Asi to pošlu Pomoně…

…

I když…

Severus asi ještě nikdy žádnou květinu nedostal… Je nejvyšší čas to napravit.

A když už jsem v tom plnění tajných přání - Albus by jistě ocenil nějaký půvabný doplněk do bytu…

A já tu mám jedny neopakovatelné (doufám!) závěsy, které tu zrovna mít už nemusím…

Salazare můj milý, já jsem dneska tak hodná…

S pocitem velmi dobře odvedené práce jsem blaženě usnula. Venku lilo, ale dvěma lidem jsem dnešek prozářila sluncem. Jsem nedoceněná, ale pracuju na tom.

Seifert

A kolem mě se plíží slova po špičkách

a rdousí mě

když chci je uchopit.

Zabít je nemohu,

a zabíjejí mě.

A rány kledeb duní do dveří!

Kdybych je přinutil, aby mi tančila,

zůstanou němá.

a ještě kulhají.

Jaroslav Seifert, sbírka Halleyova kometa. Tohle je prostě nádhera. Snad nejkrásnější verše, co znám.

Bez vykoupení

...

---

Jak anděl rozpínáš křídla

a sníš o létání.

Zvedáš oči k nebesům,

okouzlen výškou a tajemstvím.

Však ďábel sám ti svázal zápěstí

a drží tě za kotníky,

křídla ti zlámal a nutí tě žít.

Sebral ti dálky

a ponechal jen snění,

uzamkl teď a tady

… bez vykoupení…

3. kapitola

"Tady opravdu bydlíš?" zeptala jsem se nevěřícně, když mě zavedl ze vstupních dveří do místnosti, která se zdála být celým jeho bytem. Netuším, proč jsem se ptala, asi proto, že jsem potřebovala nějak reagovat a "OH!" mi nepřišlo zrovna nejvhodnější, ačkoli se vší silou snažilo vydrat na povrch.

---

Nevím, jak jsem si představovala Severusův byt. Vlastně jsem nad tím ani nijak zvlášť nikdy neuvažovala. Existence veškerých mých kolegů začínala a končila za hranicemi bradavických pozemků. Ale když nad tím teď uvažuju, nevím, jak jinak bych si to měla představit. Temná místnost, jejíž stěny byly do posledního místečka obloženy knihami v tmavých kožených deskách, mrňavá a stísněná. Ze stropu visel jediný lustr s několika svícemi, které se už ani nesnažily toto místnost prosvětlit a vnést do něho trochu života. V místnosti stály pouhé tři kusy nábytku - no, víc by ses stejně nevešlo. Stará pohovka, která pamatovala už horší časy - a zřejmě spoustu dle toho, jak vypadala, starý rozvrzaný stůl, a staré křeslo.

Dokonalý obraz majitele.

Celé to vypadalo, jako by tu po většinu roku ani nikdo nežil.

Což byla ostatně pravda.

Zkusmo jsem dýchla na polici knih, u které jsem stála. Blbost. Zvedl se oblak prachu a já se rozkašlala. Severus, který se mezitím ve svém plášti vlnil někde kolem stolu a cosi tam tahal, vzhlédl.

"Nešahat."

To jsem ani neměla v úmyslu.

Nakonec se narovnal, položil cosi na stůl a přiklopil to kovovou miskou.

"Pořád utíkají," poznamenal.

"Kdo?"

Zkoumavě se na mě podíval, zatvářil se nedůvěřivě a stručně odpověděl: "Přísady do lektvaru."

Mně to stejně ke spokojenosti stačilo a dál jsem se neptala. Ještě by se mi mohlo dostat detailů…

Elegantně převlál pokojem a hůlkou párkrát poklepal na hřbet jedné knihy.

Ve stěně se objevil úzký průchod.

"Tak pojď dál," vyzval mě.

Opatrně jsem vstoupila do místnosti velice podobné té první. Zde byla ale knihami obložená pouze jedna zeď, zbytek byl pokryt policemi s nejrůznějšími nádobkami nejrůznějších nepřitažlivých obsahů. Kdy nebyly knihy ani police, stály masivní staré skříně, na jejich obsah jsem teprve nebyla zvědavá. Když se za mnou protáhl i Severus, průchod se zavřel. Svíce osvětlovaly tohle místo ještě úsporněji než předchozí pokoj. Tohle nebyl byt pro klaustrofobiky.

Uprostřed místnosti bublal kotlík. Vycházely z něj těžké obláčky našedlého dýmu. Sotva se přehouply přes jeho okraj, spadly na zem, kde se líně převalovaly a kupily.

"Vaříš oběd?"

Zamračil se a podíval se na přesýpací hodiny. Už v nich zbývalo jen pár zrníček písku. Proplul kolem mě a pečlivě kontroloval obsah kotlíku.

"Co to má být?" zeptala jsem se, když jsem se taky naklonila nad hladinu čehosi, co ani nevypadalo tak strašně, jak to bylo cítit.

"Lektvar, odstraňuje zábrany…"¨

"Začínáš znít nebezpečně."

"… v mysli, čímž osvobozuje paměť," dokončil větu.

"Nebyla by jednodušší Myslánka?"

"Ne, když nevíš, jestli vůbec máš vzpomínku, kterou hledáš."

"Hm."

"A taky se mi nechtělo za Brumbálem."

Hlavní důvod byl venku.

"Zase by měl otázky, já bych si musel něco vymýšlet, on by to přišel, já bych dostal přednášku…" hudral a míchal tekutinou.

"Navíc od doby, co je tam Potter junior, mě sleduje na každém kroku, jako bych snad chtěl tomu spratkovi ublížit."

"To nechápu…"

"Já taky ne. Je to přece naše naděje proti Pánovi zla, ne?" ušklíbl se. "Osobně to vidím tak, že ho obětujeme v první linii a zatímco se Pán zla zaměří na něj, eliminujeme ho. Samozřejmě až poté, co nás on zbaví té osiny v zadku."

Neubránila jsem se úsměvu. "Co říká Brumbál na tvé plány?"

"Správné znění tvé otázky je: Co by říkal Brumbál na tvé plány, kdyby je znal," opravil mě a opatrně ochutnal své dílo. "Jenže Brumbál mé plány nezná, takže se vyhnu přednášce na téma vztahy na pracovišti, pozitivní motivace, kladný přístup ke studentům…"

"No jo, musíš se naučit myslet pozitivně a oceňovat kvality našich studentů."

"Oceňoval bych, kdyby bylo co. Zkusíš to?" nabídl mi pohárek.

Ocitla jsem se v komnatě se zrcadlem z Erisedu.

V ústech jsem cítila nepříjemně nasládlou chuť lektvaru.

Komnata pomalu nabývala ostřejších kontur.

Stála jsem ve svém těle na místě, kde jsem stála před necelým měsícem. Právě jsme se Severusem prošli vstupními dveřmi a uviděli ty tři postavy v kápích, omráčeného Pottera a umírajícího Quirinuse. Cítila jsem svého kolegu vedle sebe, i když jsem věděla, že jeho postava je jen vzpomínkou. Ale věděla jsem, že je se mnou, že na mě dává pozor, že je v mých myšlenkách.

Obrátily se k nám. Stále jsem nedokázala prohlédnout stíny halící jejich tváře. Mé tělo se zhroutilo, když na mě namířily hůlky a zasáhlo mě jejich kouzlo.

Zůstala jsem stát na místě.

Místnost kolem mě se rozplynula, zůstalo jen pár pohyblivých stínů a nejasných barev.

A hlasy, tlumené a rozmazané. Nerozuměla jsem jim, ale zdály se mi povědomé. A něco v mém podvědomí… Známý, potlačený pocit z dřívějška, jen jsem ho nedokázala nikam zařadit. Necítila jsem se ohrožená, právě naopak. Zaplavoval mě pocit bezpečí. Navzdory všemu, co se dělo okolo.

Probrala jsem se.

Tohle nám opravdu hodně pomohlo…

Severus se mračil na celý svět, ale zároveň se tvářil ohromeně.

"Působivé. Nikam nevedoucí, ale působivé."

"Vždycky ti ráda pomůžu."

Zamyšleně si mě prohlížel, čímž mi docela solidně naháněl strach.

"Asi bych tě měl vrátit tvému snoubenci, čeká mě spousta práce."

"Není můj…" Ale chytil mě za loket a za chvíli jsme stáli na prahu mého domku.

Severus otevřel dveře. "Vracím," zavolal na mou rodinu shromážděnou v pokoji. "Uvidíme se v Krucáncích," špitl mi do ucha a přemístil se pryč.

Podívala jsem se na Ruperta, vzpomněla si na Lockharta a uvědomila si, že snad nejnomárnělší muž v mém životě je Severus.

Udělalo se mi mdlo.

--------------------------

Prosím, prosím o komentíky a konstruktivní připomínky. A pokud byste měli námět na povídku... :)

Kapitola 3

Je krásná noční hodina, čas na kapitolku Křišťálu... Příště zas Pád :), prostřídáme to, ať se to motá... A já jdu spát.

---

Z kolem čtvrté se stalo skoro pět. Čas je irelevantní, když jste věštkyně a žijete stejně stále tak trochu mimo aktuální stav světa. Takové podružnosti, jako je přesná hodina, šly prostě vždycky pouze kolem mě. (V Bradavicích jsem se s tím později musela poprat, protože čas vyučovací hodiny byl přesně stanoven. I když upřímně pochybuju, že by si někdo všiml, kdybych někdy nedorazila…) A v neposlední řadě jsem ani nepočítala s tím, že se Zlatoslav opravdu dostaví. Oba jsme žili v naprosto odlišných světech - a ty se nikdy nekřížily. A pak tu byl ještě svět většiny kouzelníků a čarodějek, který šel už úplně mimo.

Nicméně - abych pořád neodbíhala - když jsem se po páté opravdu dostavila, stále tam seděl, zády opřený o kmen stromu, trochu poklimbával, ale vůbec nevypadal, že by se zlobil nebo mi chtěl cokoli vyčítat. Celkově byla tahle fáze našeho vztahu velice poklidná a dalo by se říct, že snad i harmonická. Když se dnes ohlédnu zpět, byl tohle začátek snad nejšťastnějšího období mého života. Ne, nestěžuju si na to, co přišlo potom. Co se stalo, muselo se stát. Věděla jsem to a byla jsem s tím smířená. Jenomže nikdo z ostatních věštcem nebyl a ti nechápali, že některé cesty osudu se zvrátit nedají. Většina drobných ano, ale s těmi hlavními je zbytečné bojovat. Vím to. Zkusila jsem to. Jen jsem se obrovskou oklikou a za vypětí mnoha sil dostala do místa, odkud se stejně dalo jít jediným směrem.

Hovořili jsme tenkrát o spoustě věcí, které nebyly Zlatoslav. To bylo překvapivé, zarážející, nečekané..., zkrátka - nedokázala jsem to pochopit, u někoho, jehož jedinou starostí podle mě do té doby bylo, jak vypadá. Náhle přede mnou nestál člověk, který si založil živnost na povrchnosti.

Tohle byl člověk s názory, které jsem se sama do té doby bála vyslovit nahlas.

A později už jsem zase nikdy nemohla.

Ale v tento krátičký úsek mého života, kdy jsem věštění zavřela do sklepení a zamkla, jsem mohla být upřímná. Mohla jsem si dovolit říkat věci, které by později byly nemyslitelné.

V následující době, kdy se většina mých bývalých spolužáků a spolužaček více či méně úspěšně zapojila do společnosti, já z ní zmizela. Přesto není nic, co bych na těch časech měnila, co bych chtěla zvrátit.

Došlo by k tomu všemu, kdyby tenkrát nepočkal? Je to jedna z těch cest, které vedou pouze k jedinému cíli?

Zřejmě ano. Pevně tomu věřím.

Co následovalo, nám bylo souzeno.

Nám všem.

***

Ani jsem si nevšimla, že jsme už opustili školní pozemky. Kraj už halila tma a světlo hvězd je - jemně řečeno - nedostačující. Ustali jsme v debatě o kletbě Imperius a paměťových kouzlech a beze slov jsme sledovali srpek měsíce, líně plovoucí po asfaltovém nebi.

Pak protrhl ticho. "Asi ti dlužím omluvu."

Chvilku jsem zpracovávala tu větu, v naivní představě, že sama pochopím její význam. Nakonec jsem se ale stejně zeptala.

"Omluvu za co?"

Ve tmě zazářily jeho zuby. "Za to, co jsem s myslel."

"Já si taky myslela řadu a věcí - a pořád myslím. A omlouvat se nehodlám. Měla jsem pádné důvody," poznamenala jsem.

Uchichtl se.

"A teď?"

"Ještě si nechám čas na rozmyšlenou."

"Opravdu vidíš budoucnost?" zeptal se bez předchozího varování.

Trhla jsem sebou. Jasnovidectví pro mě vždycky bylo citlivé téma. Něco, co mi spadlo bůhvíodkud na hlavu a já s tím vedla nerovný boj ve snaze se toho zbavit.

"Ano," šeptla jsem, jako bych přiznávala nějakou pohanu. "Ale snažím se to udolat. Předpokládám, že pokud se to necvičí, samo to nějak odumře."

"To je přece škoda, ne?," zeptal se klidně a zcela vážně.

"Cože?"

"Je to úchvatný a jedinečný dar."

"Nevíš, o čem mluvíš," odsekla jsem kousavě.

"Možná...," připustil váhavě. "My oba jsme jiní než...." Mávl rukou zpět k hradu.

"Ty jsi jiný. To je fakt. I když nevím, jestli v tom smyslu, jak ho chápeš ty. Já jsem osobitá."

"Věštkyně, která nevěští, není osobitá, ale divná."

"Kluk, co u sebe nosí zrcátko a pudr, je podezřelej."

"Mám problematickou pleť."

"Nejen pleť."

"Připomeň mi, proč jsem s těbou chtěl mluvit?"

"To ses mi za tu dobu ještě neobtěžoval sdělit."

K mému údivu se rozzářil. "A pak že neumím udržet tajemství!" řekl bez dalšího vysvětlení. Ve vzájemných urážkách jsme se vydali setmělou krajinou zpět k hradu, než si někdo všimne, že tam nejsme, a strhnou nám body.