"Ale pane řediteli, já bych se toho klidně ujal."
Ačkoli Severus jen málokdy zvyšuje hlas, nikdo nemá problémy ho slyšet. Vlastně přeslechnout ho je umění. Díky své perfektní dikci se stal nepřeslechnutelným.
Zbystřila jsem. Severus jako dobrovolník? O co mohlo jít?
"Severusi, oceňuji vaši ochotu, ale bohužel jsem pro tento úkol vybral Hagrida. Nicméně vašeho zájmu si velice vážím."
Zvolnila jsem krok, abych jim dala možnost mě dohnat.
"Hagrida? Nechtěl bych tu snižovat jeho schopnosti a zásluhy, ale neměl by to vzít do rukou někdo kompetentnější?"
"Já Hagridovi plně důvěřuji."
Nemusela bych ani ovládat nitrobranu, abych v tu chvíli neslyšela Severusovy myšlenky. Nebo byly mé? "V tom je právě ten problém." Nahlas ale řekl: "Jistě, jen jsem vám chtěl připomenout, že Hagrid není v tomto případě jediná možnost."
"Opravdu velice si toho vážím," zněla klidná odpověď. "Dobrý den, Julie."
"Dobrý den, pane řediteli," opětovala jsem Brumbálův úsměv a velkoryse přehlédla Severusův výraz.
"Jak se vám dnes daří?"
"Děkuji, výborně. A vám?"
Začal začarovaný řetězec formalit.
"Také tak, také tak," pokýval stříbrnou hlavou a nebesky modré oči mu zářily. Severus znechuceně pokrčil rty a mlčel.
"Jsem rád, že jsem vás potkal, paní kolegyně. Dnes ráno dorazil nějaký oběžník, který by vás mohl zajímat vzhledem k vašemu předmětu."
"K mému předmětu?" To jako že se někomu na ministerstvu podařilo napsat správně název, tak k tomu hned něco vymyslel? To se mi snad jen zdá!
Protože se mi nepodařilo hned zformulovat jakoukoli solidní otázku, upřela jsem na Albuse aspoň pátravý pohled.
"Touto dobou už byste ho měla mít v kabinetu, pověřil jsem vašeho skřítka, aby vám ho donesl."
Mého skřítka? No, tak to byl ten podmiňovací způsob na místě.
"Děkuju," odpověděla jsem.
Vědoucně se usmál a po krátkém rozloučení nás u schodů opustil.
Osiřeli jsme se Severusem uprostřed téměř prázdné chodby. Bylo více než jasné, že ticho nevydrží věčně. Byla jsem zvědavá. Strašně zvědavá. A ten mizera to věděl, ale nehodlal mi to ulehčit a tvářil se, že nic nevidí. Mlčení mi vydrželo přesně osm kroků. Pak už to prostě nešlo. Muselo to ven.
"O co šlo? Kam zase posílá Hagrida?"
S pohledem upřeným před sebe, aby mu neunikla ani rozvázaná tkanička nějakého Nezmijozelce, zahuhlal sotva slyšitelně: "Na ten trest pro Pottera a jeho společnost."
"Myslela jsem si, že to už proběhlo. Proč se to tak zdrželo?"
Výmluvný pohled černých očí.
"Aha..."
"O Pottera mi ani nejde, ale chtěl jsem převzít dohled aspoň nad mladým Malfoyem. Jenomže Brumbál má zase nějaké kooperační a slučovací tendence, takže je všechny převelel pod Hagrida."
"No jo, spolupráce mezi kolejemi! Už to tu zas dlouho nebylo. Jednou za čas se s tím někdo přiřítí, a nám nezbývá než čekat, než to zase vyšumí, protože naši studenti (to znamená naši zelenostříbrní studenti) nejsou připraveni a ochotni spolupracovat s Mrzimorem nebo - uštři nás, Merline - s Nebelvírem.
"Mladý Malfoy? To bude mít Lucius radost."
"Už má," odtušil temně. "A to ještě netuší, co má s nimi náš šafář v plánu."
"Mají mu vydrhnout podlahu?"
Ušklíbl se. "Skoro. Jde s nimi do Zapovězeného lesa kvůli těm mrtvým jednorožcům."
"S prvákama?" užasla jsem. Ani ne tak proto, že by mě šokovala skutečnost, že se budou studenti poflakovat po místech, kde nemají co dělat, protože by jim tam mohlo jít o krk, ale spíš proto, že jsem si nedokázala představit, k čemu tam budou Hagridovi co platní - leda tak jako návnada...
Následovalo pár vteřin ticha. Já přemýšlela o způsobech využití nezletilých kouzelníků při lovu na krvelačnou bestii vraždící spanilé jednorožce a Severus měl očividně něco za lubem a hledal nějaký vhodný způsob formulace.
"Jaký máš program na zítřejší večer?" zeptal se těsně před mými dveřmi a mě napadlo, proč skoro každý jeho dotaz zní jako výhrůžka.
